98
II. kapitola
verších jeho pojetí připomíná Audenovu představu smrti v básni As I Walked Out One Evening (1937), která podtrhuje, jak „neurčitě uniká život“ uprostřed každodenních kulis: The glacier knocks in the cupboard, The desert sighs in the bed, And the crack in the tea-cup opens A lane to the land of the dead. (s. 134) V kredenci ťuká ledovec, poušť vzdychá v posteli, prasklinou v šálku vstupuješ do země zemřelých. Je to dost, pokračuje báseň, „že na něj myslíváme, / někdy a vždycky – se smíšenými pocity?“ Změna od ty k my je příznačná pro pohyblivé zájmenné písky Ashberyho textů; zde na nás působí tak, že sugeruje zobecnitelnost, kterou báseň až dosud nepřipouštěla, zmírnění prudkosti onoho ty v první sloce. Takovýto pokles napětí zároveň odpovídá oné degradaci anděla smrti na domácí strašidýlko. Takovýto konec básně vzbuzuje řadu otazníků. Otázka „je to dost“ tvoří hned několikanásobnou paralelu k závěrečným otázkám první sloky („bude tě… umět najít“ atd.). Nikoli nedůležitou součástí této souvislosti je vztah tázacích vět k předchozím konstatováním. V obou případech se sloka přesouvá od popisu scény (tedy od konstatování, které přijímáme jako založené na faktech) k otázce po konečném výsledku konkrétního vztahu: jeho úspěchu, nebo neúspěchu, dostatečnosti, nebo nedostatečnosti. Jsou to otázky na „setkání“ v ontologickém slova smyslu a jako takové jsou (je-li jedinou možností odpovědi volba mezi ano/ne) v konečném důsledku nezodpověditelné. Ačkoli otázku „Je to dost“ lze jistě vykládat různě, v jedné z interpretací ji můžeme brát jako otázku na to, zda „my“ dostatečně reagujeme na poznání, že „někde někdo tryskem k [nám] míří“. Jak by se vlastně člověk vypořádal se zběsilostí onoho posla a bázní, kterou vzbuzuje, když zároveň dotyčný ještě dlouho nedorazí a možná nakonec nedorazí vůbec? Každodenní rutinou, odpovídá Ashbery, a sporadickou, „neryzí“ stálostí, která je nevyhnutelným rysem všedního života, života, v němž se „ven do noci staví miska mléka“. Rutinní povahou
Oslovení pozdravné, oslovení uhrančivé 99 onoho úkonu lze vysvětlit, proč se o misce mléka neříká výslovně, že se staví ven „pro něj“: pokud toto gesto někdy symbolizovalo očekávání posla, o němž je v básni řeč, už tento význam ztratilo. Teď už se miska staví ven jen tak. Stejně tak řekneme-li o někom, že „na něj myslíváme“ (think of him), někdy (či vždy), zařazujeme ho tím do kategorie nepřítomných osob, lidí, které nevídáme a jejichž příchod neočekáváme. Tím, že „na něj myslíváme“, naznačujeme své pochybnosti o tom, že se dotyčný doopravdy ukáže. Na severní farmě musí být částečně glosa k Miltonovu sonetu On His Blindness („Na své oslepnutí“), napsanému kolem roku 1655: When I consider how my light is spent, Ere half my days, in this dark world and wide, And that one Talent which is death to hide Lodged with me useless, though my Soul more bent To serve therewith my Maker, and present My true account, lest he returning chide; “Doth God exact day-labour, light denied?” I fondly ask. But patience, to prevent That murmur, soon replies, “God doth not need Either man’s work or his own gifts; who best Bear his mild yoke, they serve him best. His state Is Kingly. Thousands at his bidding speed And post o’er Land and Ocean without rest: They also serve who only stand and wait.” Když cítím, jak mi světlo zhasíná uprostřed života, jak svět mi ztemněl, jak talent neplodně zahálí ve mně v čekání na smrt, i když duše má tolik chce Tvůrci sloužit, tu se ptám: Stojí Bůh o mé snahy, o díla, když světlo potřebné mi odpírá? Hned trpělivost vyvrací můj klam a dí: nech práce, dary, Bůh je Pánem a netřeba mu jich. Slouží mu ten, kdo snáší jeho sladké jho. Je král,
100
II. kapitola na jehož pokyn zemí, oceánem, tisíce spějí v shonu neklidném: Slouží i ten, kdo stojí opodál!31 Ashberyho úvodní verše evokují konkrétně slova, jimiž Miltonova postava Trpělivosti připomíná pochybujícímu mluvčímu práci Božích služebníků: Thousands at his bidding speed And post o’er Land and Ocean without rest: na jehož pokyn zemí, oceánem, tisíce spějí v shonu neklidném
Merritt Hughes srovnává tyto řádky s pasáží v díle Of the Laws of Ecclesiastical Polity (1593) Richarda Hookera, která popisuje „obrovské, mocné a královské armády“ andělů plnících Boží příkazy jako „neunavitelné, ba neukojitelně dychtivé“.32 Ashberyho „někdo“ je archetypálním poslem a popis jeho úsilí v sobě možná (pro tohoto básníka příznačně) spojuje spění Miltonových výsostných tisíců s heslem americké pošty (viz Miltonovo slovo post a formulaci tohoto neoficiálního motta, v němž se praví, že poštovním doručovatelům nezabrání v rychlém splnění jejich úkolů „ani sníh, ani déšť, ani žár, ani temnota noci“ – pozn. překl.). Tím Ashberyho text dodává danému klišé nejvyšší možnou působivost. Ashberyho postava Posla, což je řecky angelos, soustřeďuje Miltonovy andělské tisíce do jediného činitele a tím zároveň koncentruje i výraz Boží vůle, ono cílevědomé směřování vesmíru, do nesmírné intenzity, s níž se tento jediný posel snaží dospět právě k nám. Neúplný dar v Ashberyho básni – „dá ti, co pro tebe má?“ – je opět ozvěnou Miltonova sonetu, v němž se (v rozporu s Matoušovým evangeliem 25:14–30) praví o talentech neboli hřivnách, které Bůh svěřuje lidem, že „Bůh je Pánem / a netřeba mu jich“ (v. 9–10). Tato nepotřeba koresponduje s tématem nadbytku v Ashberyho básni a právě „práce“, které má mluvčí Miltonova sonetu zanechat,
31 32
Přeložil Josef Hrdlička, V souhvězdí slávy, s. 93. Richard Hooker: Of the Laws of Ecclesiastical Polity 1.4.1; cit. in Hughes, s. 168.
Ukázka elektronické knihy