102 • C O L U M M c C A N N
mihráb. Vězeňský dozorce Hertzl riskoval, když mu látku přinesl. Bassam ji pečlivě sroloval a uschoval, aniž by vzbudil pozornost. Zpočátku se s Hertzlem hádali. Hertzl byl vysoký a hubený, s ostrými rysy a výrazným ohryzkem. Byl vychován jako ortodoxní Žid a studoval matematiku v Tel Avivu. Zaujalo ho, že Bassamovo vězeňské číslo bylo 220-284. Mělo to něco společného s tím, čemu říkal spřátelená čísla. Bassam se snažil vzpomenout si na školní hodinu o al-Chórezmím a Domě moudrosti. Nedokázal si ji úplně vybavit, ale řekl Hertzlovi, že všechna dobrá matematika pochází od Arabů, to ví přece každý. Začali se spolu bavit. Tiše a naléhavě, u dveří jeho cely. „Hej, Hertzle, my ty tvoje počty děláme už tisíc let, tak kdo je tady usedlík, to mi řekni?“ Naučil se hebrejsky, protože chtěl poznat nepřítele. Ivrit ze sfat haojev. Držte si ho u sebe. Naučte se, jak ho zakopat. Čtěte Tóru. Poznejte jeho odporné modlářství. Strhněte jeho vězení. Uvězněte ho v jeho vězení. Téměř vše, co Bassama obklopovalo, bylo nepřátelské. Jídlo, které jedl. Okna z plexiskla, která poškrábal. Vzduch, který dýchal. Jak mu tvaroval plíce. I někdo jako Hertzl byl nepřítel. Bylo to až ve čtvrtém roce jeho sedmiletého trestu – po zhlédnutí dokumentárního filmu ve vězeňském kině –, kdy šla celá Bassamova rozvaha do kytek. 197
„Proč jsi nechal koně samotného?“ „Aby dělal společnost domu, můj synu.“ ~ Mahmúd Darwíš ~
A P E I R O G O N • 103
198
Dozorce přišel se dvěma láhvemi kokakoly v igelitce, schoval je ve vězeňské kanceláři do nádržky na vodu, aby zůstaly studené. Uprostřed noci je přinesl Bassamovi, zastrčené pod košilí. Skleněný pohárek mu věnoval jako zvláštní dárek. Druhý den Bassam přidělil každému vězni na oddělení jeden hlt koly. Prázdné láhve rozřezal, rozdrtil je na drobné kousky a spláchl do záchodu. Skleněný pohárek mnoho dní voněl po sirupu: vězni přicházeli do jeho cely jen proto, aby si přivoněli. 199
Nikdo z vedoucích vězeňského bloku se nikdy nezmínil o tom, že jednou z Darwíšových milenek byla židovská tanečnice Tamar Ben Ami. Napsal o ní báseň Rita a puška. Později si Bassam představoval, jak významný tmavooký palestinský básník stahuje pokrývku z jejího dlouhého bílého těla, se stopou po řemenu zbraně, možná M16 nebo M4, stále viditelnou na jejím rameni. Doprovodila Darwíše, když se jednou hlásil ve vězení, políbila ho u brány a odešla, aby se znovu přidala k izraelským jednotkám: byla členkou divadelního souboru u námořnictva. Psala Darwíšovi dopisy z palub fregat, dělových člunů a letadlových lodí – na jedné fotografii sedí před zábradlím stíhače ponorek: Bez tebe, psala hebrejsky, necítím hloubku, jsem tady na hladině, a čekám.
104 • C O L U M M c C A N N
200
Bassamovi bylo šest let, když oblohu v kopcích u Hebronu prořízla helikoptéra. Nikdy předtím takový stroj neviděl. Vojáci, kteří z ní vyskákali, mu připadali jako zelený hmyz, přikrčený, šplhající s mytickou bázní po svahu. Jeho matka seběhla z jejich domova v jeskyních na úbočí kopce, chytila ho za rukáv a hnala ho po kamenité stezce. Znal každý kamínek pod nohama. Prudce zatáhla závěs u vchodu do jeskyně, foukla na svíčku, která se houpala ve skleněné lucerně visící ze skalního stropu. Světlo na okamžik ulpělo na ručně vyrobených kobercích na stěně, pak všechno upadlo do tmy. 201
Jeskyně u Hebronu byly pro zemědělce velmi žádaným obydlím – v létě chladné, v zimě teplé, voněly po olivách uložených ve zdobených nádobách na řadách pečlivě zabudovaných dřevěných polic. Bassam byl jedním z patnácti dětí. V létě spával venku na slaměné rohoži pod nepromokavou plachtou vedle otce, což byla výsada, po které toužili jeho bratři. Bassam věděl, že je to kvůli otcově pocitu viny: byl jediným ze všech dětí, kdo nedostal očkování proti obrně. 202
V mělké jeskyni našel Bassam zašité granáty, které s kamarády použili při útoku. Když prozkoumali hlubší útroby jeskyně, objevili pušku. Granáty byly jako velké kameny. Když kamarádi natáhli kohoutek u pušky, vysypal se z ní prach.
Ukázka elektronické knihy