Jiná válka
O obsahu tohoto memoranda informovali (s patřičnými odstrašujícími komentáři) Londýn v různých depeších lord Brabourne, britský guvernér Bengálska, či lord Linlithgow, místokrál v Dillí. Hlášení se dostala do rukou lorda Zetlanda, ministra pro záležitosti Indie, a Malcolma MacDonalda, ministra pro záležitosti kolonií (zodpovědného tedy i za Palestinu). Silný dojem zanechal rovněž spis, který sestavil A. R. Siddiqi, vynikající britsko-indický a později pákistánský voják. Text byl určen jak pro Zetlanda, tak pro MacDonalda. Siddiqi ho prezentoval na 36. zasedání Muslimské ligy v prosinci 1938 v Patně. Byla zde přijata ostrá propalestinská rezoluce odsuzující Brity za útlak muslimských Arabů a ochranu židovského přistěhovalectví.44 Kromě toho byl na zasedání v Patně vznesen požadavek na účast indické muslimské delegace na konferenci v St. James Palace. Jinak by Britové v případě vypuknutí války nemohli v rámci indických jednotek počítat s účastí muslimských ozbrojených oddílů.45 Podobné hrozby se neminuly účinkem. Chamberlainův notoricky známý výrok, že tváří v tvář hrozivé mezinárodní situaci dává přednost muslimům před Židy, vznikl v neposlední řadě právě v tomto kontextu.46 Po vypuknutí války v Evropě 1. září se mezi předními sionisty rozšířil pocit, že se osudy Židů v Evropě a v Palestině od sebe stále více vzdalují. Jen to potvrdilo fakt, že zájmy Evropy a mimoevropských částí impéria jsou rozdílné, což bylo zjevné již v souvislosti s krizí v Sudetech: tam se britské impérium muselo rozhodovat mezi vysláním vojenských jednotek do Evropy, nebo do Palestiny. Postupně získala tato nová krizová situace jasné obrysy. Přes ostrou kritiku britské politiky vedoucí sionističtí představitelé toto britské dilema velmi dobře chápali. V dopise adresovaném své dceři Geule v únoru 1938 vylíčil Ben Gurion perspektivu, která nebyla až tak odlišná od Chamberlainova pohledu, když opakovaně vyzýval své židovské partnery, aby „konečně uznali realitu současné situace“.47 Předseda výkonné rady Židovské agentury si uvědomoval nelehkou pozici, ve které se Velká Británie vzhledem k situaci ve světě ocitla. Britové 98
Malá válka, která pro nás znamená všechno
čelili mnoha globálním problémům: v Číně a ve Španělsku se válčilo, navíc hrozilo, že si Německo brzy podrobí Rakousko a Československo. Mussolini se chystal drze podkopat pozici Velké Británie ve Středozemním moři. Arabové rovněž rozpoznali tíživou situaci Británie a využili tuto příležitost k varování před další podporou sionismu, ať už v podobě udržování mandátu, nebo možného ustanovení židovského státu. Arabové pohrozili, že kdyby Britové nechtěli tuto prosionistickou politiku opustit, napříště by podporovali nepřátele Velké Británie.48 Ben Gurion si uvědomoval, že po vypuknutí války budou evropští Židé ztraceni. Bude to jen na jišuvu (tedy podle Bena Guriona „na nás“), aby se pevně usadil v zemi izraelské a zapustil tam kořeny, které odolají bouřím času.49 Ben Gurion si 13. září 1939 zaznamenal do deníku dokončení zásadního obratu směrem „dovnitř“, k Palestině, a odklon od diaspory, které již nebylo pomoci.50 Moše Šertok (Šaret), vedoucí politického oddělení Židovské agentury, zase vyjádřil ve svém deníku 12. září naději, že Palestina, tento „zapadlý kout světových dějin“, bude války ušetřen.51 Ve stejný zářijový den doplnil Ben Gurion ještě jeden významný poznatek, když psal o blížící se válce, na níž závisí osud celého světa: „my“, jišuv, židovská domovina v Palestině, bychom měli vést jinou, „malou válku“, ve které „pro nás“ samozřejmě půjde „o všechno“.52 Zatímco Ben Gurion a Šertok popisovali tento přechod střízlivým profánním jazykem, Weizmann se uchýlil spíše k náboženskému výrazivu. V závěrečné řeči na posledním předválečném sionistickém kongresu, který se konal v Ženevě koncem srpna 1939, opustil s hlubokým pesimismem světský, na dějinách založený přístup a nahradil ho chápáním světa prodchnutého mystickou svátostí. Vše, co mohl delegátům v časech hrozící války nabídnout, byla víra v trvání věčnosti, věčnosti „Boha Sionu“, věčnosti „našeho lidu“ a „naší země“.53 Vypadalo to, že židovská Palestina leží mimo čas a prostor na válku se připravujícího světa. Vypuknutí této války, později označované jako druhá světová válka, nebylo možné z pohledu protagonistů jišuvu předvídat. Sionistický projekt směřoval k dalekému horizontu, budování židovského státu se plánovalo na dlouhou, velmi dlouhou dobu. Válka, jež přerostla do 99
Jiná válka
celosvětového požáru, byla stejně tak neočekávaná jako holokaust, který se odehrál v jejím stínu. Přestože se v sionistické rétorice neustále hovořilo o hrozící katastrofě, nikoho nenapadlo, že půjde o absolutní katastrofu takového rozsahu, jaká brzy nastala. O vztahu mezi očekávanou katastrofou a sionistickým časovým horizontem v předvečer války se můžeme dozvědět z proslovů a aktivit Vladimíra Žabotinského. Zatímco sionistická většina kolem Ben Guriona a Weizmanna sázela spíše na dlouhodobé budování státu v Palestině, revizionistická menšina kolem Žabotinského volala po rychlém politickém řešení. Byl to také základ jeho iluzorního plánu na okamžitou hromadnou „evakuaci“ Židů z Evropy do Palestiny.54 Přitom byl přesvědčen, že velká válka by znamenala konec nadějí na vytvoření židovského státu. O to menší byla jeho vnitřní připravenost přijmout její příchod.55 V nekonečné řadě prohlášení a s věšteckou pózou vyjádřil Žabotinský na konci třicátých let názor, že velká válka v Evropě není ani pravděpodobná, ani možná.56 Proto považoval Hitlerovo váhání při československé mobilizaci během květnové krize v roce 1938 za projev slabosti a byl neochvějně přesvědčen, že Británie dodrží slovo a nenechá malé země jejich osudu.57 Ještě v červnu 1939 Žabotinský kategoricky tvrdil, že náznaky války nejsou patrné ani na vzdáleném politickém horizontu.58 Dokonce ještě 25. srpna (tedy dva dny po uzavření německo-sovětského paktu o neútočení a den po jeho vyhlášení) se nechal strhnout k prohlášení, že na vyhlášení války neexistuje „sebemenší šance“.59 V srpnu 1940 podlehl Žabotinský nečekaně v New Yorku infarktu. V březnu odletěl z Londýna do Spojených států, aby se tam pokusil o určitý restart svých snah o vytvoření židovské armády. Z druhého břehu Atlantiku byl ještě svědkem pádu Francie a rychlého úspěchu německého tažení v západní Evropě. Zůstal tedy ušetřen toho, aby poznal výsledky druhé světové války a dozvěděl se o katastrofě holokaustu.
100 Ukázka elektronické knihy