Jeho rysy ztvrdly. „Nikdy jsem neublížil ženě ani dítěti,“ ujistil ji. „A na vás bych také nikdy nevztáhl ruku – proto se ptáte, ne?“ Ano, proto se ptala. „Byla bych raději, kdyby můj manžel neubližoval vůbec nikomu,“ namítla. „Říká se, že jste záměrně zničil bezúhonné džentlmeny.“ „Opravdu?“ opáčil bezvýrazně. Přikývla. „Jak byste to formuloval vy?“ „Možná si jen žili nad poměry?“ navrhl. „To dělá většina šlechticů,“ odtušila. „Je nepsaným pravidlem, že se jim úvěry poskytují i nadále.“ Ticho mezi nimi jako by bzučelo napětím, které vyzařovalo z jeho těla. „V tomto ohledu jsem svoje způsoby změnil,“ řekl po chvíli. Totéž tvrdil její otec před dvěma týdny při večeři. „A litujete toho, co jste udělal?“ V očích se mu zablesklo ledově chladným pohrdáním. „Ne.“ Raději se tedy tímto konkrétním tématem nebude dál zabývat. O tom, kolik toho o sobě prozradí, se nejspíš rozhodl ještě před vstupem do Modrého salonku. Na debatu s takovým mužem nebyla připravená. Na nic s tímhle mužem nebyla připravená. „Říká se, že jste ke svému bohatství přišel jako mávnutím kouzelného proutku,“ zkusila místo toho. „Je to pravda?“ „Tak kouzelného proutku,“ posmíval se. „To by bylo hezké. Ale ne. Zbohatl jsem díky obchodu se směnkami a od té doby jsem bohatl exponenciálně. Kapitál na obchodování jsem měl z prodeje akcií firem, kterým se dařilo,“ dodal. „Prostředky na nákup těchto akcií jsem měl z pronájmu a prodeje nemovitostí.“ „A kdo vám dal počáteční kapitál?“ Její síla ochabovala. Dlaně se jí lepily vlhkým potem. V žaludku jí vířilo sherry. Ve vzpřímené poloze ji držel jen těsně sešněrovaný korzet a Blackstone si toho zřejmě všiml. Snad proto se rozhodl jí vyhovět. „Když mi bylo třináct, vzal mě do učení jeden obchodník se starožitnostmi poblíž Leicester Square,“ odpověděl. „O několik let později zemřel a odkázal mi svůj 97
obchod. Prodal jsem ho a peníze investoval do nemovitostí s větším potenciálem růstu hodnoty.“ Měla představu o částkách potřebných k investicím, které by její otec označil za smysluplné, a obchod – i když se nacházel poblíž Leicester Square – měl sotva potenciál umožnit člověku vzestup do vyšších pater finanční elity. „Díky práci se starožitnostmi jsem poznal, jak žijí bohatí,“ pokračoval Blackstone lehce posměšným tónem. „Moje ctižádost tenkrát dalece přesahovala moje postavení.“ Jeho ctižádost ho dovedla daleko, to se mu muselo nechat. Měla se stát klenotem v jeho koruně, kterou získal tak bezohledným způsobem? Když položila poslední otázku, vyhnula se jeho pohledu: „A co váš svatební slib?“ Odmlčel se. „Co s ním?“ „Hodláte ho dodržovat?“ Nebo máte v plánu pořídit si milenky a riskovat, že mě vystavíte skandálům a nemocem? Neodpověděl, dokud se zdráhavě nesetkala s jeho pohledem. Tvářil se překvapivě vážně. „Vždycky dodržuji své sliby, slečno Greenfieldová,“ ujistil ji. „A dodržím i slib, který dám vám.“ Škoda. Takhle neměla žádný přijatelný důvod ho odmítnout. Sepjala ruce a zase je rozpojila, její pohyby byly pomalé a roztřesené. „Mám několik podmínek,“ zamumlala. Naklonil hlavu ke straně. „Tak si je poslechneme.“ „Chci dokončit studium na Oxfordu.“ „To by bylo velmi neobvyklé.“ „Stejně jako okolnosti našeho sňatku.“ Zvažoval to snad celou věčnost. „Dobře,“ svolil nakonec. „Ale určitě ne pět dní v týdnu.“ Čekala to. Nepřipadal jí jako člověk, který se spokojí s méně než polovinou. „Takže čtyři. Koneckonců je to jen osm týdnů za semestr.“ Byla připravená slevit na tři dny. Na třech dnech se Annabelle do98
hodla s Montgomerym a Blackstone mohl být jen stěží náročnější než vévoda. „Čtyři dny,“ souhlasil nečekaně. „Co dál?“ „Potřebuji svůj vlastní ateliér ve vašem domě a vaše slovo, že mohu pokračovat v malování.“ „Ujednáno.“ „A požádám otce, aby na moje jméno založil svěřenecký fond.“ Tvářil se spíš zmateně než uraženě. „Nemusíte mít strach, nejsem žádný skrblík,“ prohlásil. „A s vaším otcem jsme se dohodli na dvou tisících ročně pro vaši vlastní potřebu.“ Na dvou tisících! Musela uznat, že na její vedlejší výdaje to je vysoká částka. „Přesto ho o to požádám,“ rozhodla se, když se jí vrátil hlas. Blackstone povytáhl zjizvený koutek úst. „Dobrá tedy.“ Mohl jí samozřejmě bránit v přístupu k penězům, ale zajímala ji jeho reakce. Usoudila, že je dostatečně uspokojivá. Vstala, a tak vstal i on. „Ruku na to?“ zeptala se a čekala, že konečně ztratí trpělivost, ale nic takového se nestalo – bez váhání jí podal ruku. Byla to však past. Jeho dlaň pohltila tu její a z hřejivé jistoty jeho stisku se jí podlomila kolena. Ostýchavě na něj pohlédla. „Vy o mně nechcete nic vědět?“ Zachoval si věcný výraz. „Vím všechno, co potřebuju,“ prohlásil. Takže ho nezajímala. Zatímco ona sama se ho vyptávala na všechno možné, a přesto měla pocit, že nic neví. Impulzivně se k němu naklonila. „Povězte mi něco, co o vás nikdo jiný neví.“ Chladné hlubiny jeho očí se zklidnily. „Už jsem to udělal,“ odpověděl. „Udělal?“ Přikývl. „Moje jméno.“ „Lucian?“ „Ano.“ 99 Ukázka elektronické knihy