let po válce a mě zvolna opouštěla nenávist k Němcům, kterou jsem jako chlapec cítil za války. Vzpomínám, jak jsem se v květnu 1945 zeptal tatínka, když za námi přijel do Ledečka, kolik je na světě Němců. On z Prahy dorazil ve vojenské uniformě, nevím vlastně, jak k ní přišel a jakou činnost za pražské květnové revoluce vykonával. Uniforma byla ozdobena třemi třícípými hvězdičkami, byl tedy nadporučíkem. A také měl pistoli, kterou mi na chvíli půjčil. Na můj dotaz o počtu Němců odpověděl, že jich může být kolem osmdesáti milionů. Docela vážně jsem se ho otázal, kde tedy budou všichni pohřbeni. Byl jsem přesvědčen, že zbylí Němci budou po válce popraveni, navždy ze světa vymýceni. Tatínek mi laskavě vysvětlil, že je to vyloučené a že se s nimi musíme naučit žít. Po příchodu do sudetského germánského Liberce jsem se to musel začít učit i já. Nejprve jsem se spřátelil s Gustavem Ginzelem, navštěvoval jsem ho i doma v jeho úctyhodné rodině. On mě zase seznámil se svými německými přáteli. Vzpomínám, jak jsme spolu v září 1966 navštívili starou německou paní v Desné. Bylo to v roce padesátého výročí protržení přehrady na Bílé Desné a já o tom chtěl napsat článek. Smrtící vodní stěna tehdy smetla mnoho domů, mnoho lidí zabila a ta paní toho byla jako dítě svědkem. Nevzpomínám si ale, že bych někdy s nějakým Němcem hovořil o válce, o jeho názorech nebo vztahu k nacismu. Jako bychom to podvědomě oboustranně nechali zvolna pokrývat mechem zapomínání, vzájemného smiřování, odpouštění.
A tvůj názor na odsun? Na tuhle otázku se mně bude nesnadno odpovídat, a snad ani neměla být po třech čtvrtinách století vůbec položena. Odpověď na ni vzbudí zbytečnou, možná i nenávistnou, každopádně marnou polemiku. Již tři generace u nás vyrostly bez prožitků satanských roků druhé světové války. Od té doby se změnilo všechno, téměř všechno. Pozměnilo se tak zákonitě – zvlášť u lidí, kteří válku nepoznali – i posuzování
poválečného odsunu, vyhnání, vysídlení německých obyvatel z krajin, kde jejich předkové žili po staletí. A většina z nás, kteří válku prožili, a mají nebo měli odlišný názor, již zemřela. Když dnes čtu mudrlantské úvahy a rozhorlená „humánní“ mentorování o nelidskosti odsunu Němců psané lidmi, kteří se narodili několik desetiletí po válce a nemohli tak poznat tehdejší strašlivou nenávist vůči Němcům, všem Němcům, pomyslím si, že pro čtenáře takových úvah by měla platit parafrázovaná slova mladých kalifornských hippies ze šedesátých let. Ti říkali: Don’t trust anyone over thirty, nevěř nikomu nad třicet let. Pro čtenáře dnešních posuzovatelů odsunu by mělo platit: Nevěř nikomu, kdo válku a její konec neprožil. Když čtu například o tom, jak hrozný a nelidský byl poválečný „pochod smrti“ brněnských Němců do vzdálených táborů, při kterém únavou zemřela stará německá žena, je mi té stařenky bezpochyby líto. Bylo by mi líto i „německého“ jezevčíka. Ale vím zároveň, že podobných stařenek zemřelo za války za mnohem trýznivějších okolností na Ukrajině či v Bělorusku tisíckrát víc. Skutečné pochody smrti, na kterých Němci hnali koncem války zubožené vězně z koncentračních táborů před postupujícími spojeneckými vojsky, vypadaly jinak. Kdo nemohl dál, byl zastřelen a ponechán u cesty. O několik roků dřív, než byli Němci „kolektivně“ vyhnáni z krajin, náležejících staletí k bývalým zemím Koruny české a posledních několik desetiletí k Československu, vyhnali Němci z této země jejich stejně dávné české obyvatele. Z výrazu kolektivní vina, který se dnes často v souvislosti s odsunem Němců objevuje, je mi až mdlo. Němci jako první „kolektivně“ shazovali bomby na anglická města, stejně tak vypalovali v Rusku celé vesnice i s jejich nevinnými obyvateli. V koncentračních táborech kolektivně zavraždili miliony stejně nevinných lidí. Omlouvám se, vím, že uvádím již statisíckrát vyřčená, napsaná, omletá a marná slova. Jako dospívajícímu klukovi se mi hluboce a navždy vtiskly do paměti černobílé filmové týdeníky z prvního poválečného roku. Ty se tehdy promítaly v kinech před každým filmem; celý týden totéž, vždy
od čtvrtka do příští středy. Televize ještě zdaleka nebyla a jiný zdroj obrazových informací – kromě černobílého denního tisku – neexistoval. Dodnes cítím, jaká hrůza se mě zmocnila, když se na plátně neočekávaně objevily záběry z likvidace armádou osvobozených německých vyhlazovacích koncentračních táborů. Vojenské buldozery tam obřími radlicemi shrabovaly a valily před sebou do hlubokého společného hrobu desítky, stovky nahých, na kost vychrtlých mrtvých lidských těl. Muže, děti, ženy, starce, všichni se přes sebe převalovali v jednom strašlivém beztvarém klubku. Bylo to nezapomenutelné, do smrti nezapomenutelné. A neodpustitelné. K žádnému jinému obrazu se víc nemohla hodit slova Apokalypsy: „A hle, kůň sinavý a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním.“ Víc k tomu neumím říct. Tahle otázka neměla být asi položena.
Nakolik znáš a máš prochozenou dříve německou, dnes již polskou stranu Jizerek? Se znalostí české strany se moje znalosti polské části Jizerských hor nedají vůbec srovnávat, jsou minimální. Prošel jsem tam sice skoro všechno, ale většinou jen jednou a bez hlubší znalosti dané studiem lokální literatury. A také již v pokročilém věku, když už chybělo ono hluboké niterné zaujetí, nezbytné pro ponoření se do krajiny. Moje první cesty do bývalé německé a po druhé válce polské části Jizerských hor byly tajné, trestné. Poprvé za mlžného studeného 2. listopadu 1959. Přeskočil jsem u Beránka Božího pod Rapickou horou Hraniční potok a byl jsem v Polsku. Travami a lesy jsem se dral stále k východu. Sešel jsem do obce Czerniawa Zdrój a došel do starých lázní Bad Flinsberg, odtud na Vysoký hřeben na horní okraj bývalé, zcela zničené osady Velké Jizery. Šeřilo se, popadával první sníh. Na otevřenou louku jsem se neodvážil, pokud by v bývalé škole – v jediném domě, který v osadě zůstal po válce stát a sloužil jako kasárna wopistů, polských pohraničníků – byl voják, musel by mne spatřit. Zasněženými klečemi jsem sešel k Jizeře, přešel jí a do pasu
Ukázka elektronické knihy