„Chtěl bych si trochu užít,“ oslovil jsem jednoho z těch chlápků. „Kde mám vystoupit?“ „Užít?“ zeptal se mě rozmrzele. „To jsi neměl lízt sem na Šutr, když si chceš užívat.“ „Chceš si dát do nosu?“ oslovil mě ten druhý, pozitivněji naladěný. „Vystup na šestým uzlu. Tam je pár docela slušnejch podniků.“ „Slušnejch,“ utrousila jedna ze ženských. „Pěkně slušnejch. To mu radíte hezký věci, pane.“ „Já se jenom chci pobavit!“ Ach jo, řekl jsem si, ještě dostanu kázání. Přitom to byla ženská jen o trochu starší než já. Tenkrát nebylo na Luně moc lidí starších než třicet, čtyřicet let. „Když tomu říkáte zábava!“ „To ho chcete zatáhnout do studovny?“ ušklíbl se na mě pán, který se tak dobře vyznal. „Modlitebna, pane. Modlitebna. Tady na Luně jsme Bohu blíž. Dveře do ráje jsou nám otevřené. Cesta k nim nevede přes podniky na šestém uzlu, tam je vchod do jámy pekelné.“ „Když jsme blíž k ráji,“ řekl jsem zkoumavě, „tak to jsme o tu samou vzdálenost dál od pekla?“ Chlapi se rozesmáli a ženskou to očividně popudilo. „Lidem, jako jste vy, není pomoci.“ Kostka zastavila a žena vykročila, ramena naježená, jako by pod pláštěm měla zárodky andělských křídel. „Byly doby,“ řekl můj rádce, když se za ní dveře zavřely, „kdy měli pošukové vstup na Lunu zakázaný a byli tu jenom makáči. To se bohužel změnilo a někdy mám pocit, že je to tu samej pošuk.“ Ano, už v pětačtyřicátým roce se na Luně vzpomínalo na staré zlaté časy a byli tu mazáci a zelenáči, a já patřil mezi ty druhé! „Kam se chcete podívat? Psychobar, pití, kybosex, iluzín…“ 98
„Modrá laguna,“ řekl jsem bezmyšlenkovitě. „Cože?“ Mantella se zmínil o pajzlu Modrá laguna. Podle toho, co říkal, měl něco společného se Zhangem. Jestli je to tak, mohl bych v něm padnout na stopu po Bejčkovi. Rozbít tomu šmejdovi hubu, to by mi udělalo víc radosti, než by dokázaly iluzín, kybosex a alkoholický bar dohromady! „Říkali, že je tam dobrá zábava.“ „Nevím. Neznám,“ povídal ten člověk a byl najednou hodně nepříjemný a dal najevo, že z něho nic nedostanu. Nakonec mě kostka vyklopila na šestém uzlu. Z dnešního hlediska to tam bylo ubohoučké. Všude jen holé konstrukce, roury, sítě, kabely. V tom zapletené a zavěšené moduly, kabiny, kubusy, kousek obestavěného prostoru se židličkami, velice problematickým sociálním zařízením, herními automaty a barpultem. Narazil jsem i na info budku, a tam mi mechanický panák poradil, jak se do Modré laguny dostat. Čekal jsem kdovíco, ale bylo to tam obyčejné jako všude jinde. Místnost tak pět na dvacet pět, na zdejší poměry setsakra veliká. Stolky, židle, barpult. Napůl plno. Nikdo si mě nevšímal. Zamířil jsem k barpultu a pokusil se prodrat hradbou těl. Když jsem přidal na síle, podařilo se. „Kam se hrneš, kamaráde,“ zavrčel někdo. „Promiňte. Já jenom…“ „Žádný já jenom.“ „Nech toho, Tony,“ uklidňoval ho kdosi. V místnosti bylo horko. U stropu se otáčely lopatky větráku. Lampy měly nazlátlou a načervenalou barvu. Z rozptýlených repráků nastydle hučela muzika, která měla za úkol zaplácat lidem mozkové závity melasou, a vcelku se jí to dařilo. „Nemám rád tyhle smrady a vejtahy,“ pravil Tony. 99
„Tak dost,“ řekl barman, suchý mužík původem odněkud z Dálného východu, a vytáhl zpod pultu bouchačku, papírovou věc vystřelující míčky velikosti tenisáku. „Tady se nikdo prát nebude.“ „To by ses divil,“ odtušil nenápadný chlápek, který až dosud netečně pohlížel do své prázdné skleničky a přemýšlel, jestli si objedná novou dávku hned, anebo až potom. Popadl zbraň pravou rukou, cukl a přelomil ji o hranu pultu. Barman stačil zmáčknout spoušť, ozvala se rána, stlačený vzduch se opřel o míček a ten oslabenou hlaveň roztrhl. To už jsem se stačil sehnout. Tak mě to učili chlapi na šachtě. Potopit se a současně vypálit ránu. Jít dopředu. Lidi si myslí, že nejlepší je zalézt někam do rohu, aby měl člověk krytá záda. To je blbost. V rohu se člověk připraví o manévrovací prostor a je jakoby přišpendlený pro rány. Naopak, je třeba manévrovat, být v pohybu, útočit, a nejlíp je útočit na toho nejagresivnějšího. Což byl nepochybně Tony. Byl to rozložitý chlápek, nakrátko ostříhaný, naditý do pruhovaného trika s dlouhými rukávy. Pokusil jsem se ho praštit do břicha. Pěst se mi odrazila, jako by měl místo pupku žíněnku. Aspoň se mi podařilo ho na chvilku zastavit. To už jsem uhýbal ráně zleva, kryl jsem ohbím pravé ruky útok a kopem na holeň jsem se pokusil zdvořile útočníka uklidnit. Tonyho jsem nespustil ze zřetele. Jak jsem byl v otočce, nečekaně jsem se k němu vrátil a můj loket pravé ruky, té, která se bránila, se změnil v palici. Ta přistála Tonymu na čele. Zadunělo to, Tony rozhodil ruce a padl na zadek. Bar ztichnul, jen barman brebentil, v rozčilení přešel do své mateřštiny. Tony seděl a potřásal hlavou. „Ty máš teda prdu, kurva,“ chválil mě. „To byla hyba. Jo, byla. Havíř, co?“ 100
Ukázka elektronické knihy