Bůh má smysl pro humor
i Charita. Nejde jen o sbírky, ale někteří Ukrajinci vystudovali v Olomouci i církevní vyšší odbornou školu Caritas a jedna absolventka je tam ředitelkou Charity. Nebo jsme pozvali některé politiky, například starostu a hejtmana, kteří u nás objevili pro ně dosud nepředstavitelnou věc: že i město a kraj mohou ze svých rozpočtů podporovat Charitu, protože ta pomáhá nejen církvi, ale celé společnosti. ■ Jsou pro Vás takové cesty povzbuzením? Jistě, i když se to nedá dělat stejně v jiných podmínkách. Byl jsem třeba na národní pouti řeckých katolíků na Ukrajině. Viděl jsem nejen nově vybudované velké poutní místo Zarvanica, ale také kněze, který žil i jako starostlivý otec široké rodiny. Tam, kde se rodiny neuživí prodejem mléka od jedné či dvou krav, založil družstvo, které vykupuje od drobných zemědělců mléko a společně je prodává do mlékárny. Výhodnější cena společného prodeje přinese jednotlivcům dvojnásobný výnos, a oni pak nemusejí opustit vlast. Moderní velkovýrobny vzaly lidem práci. Tak založil malý podnik, kde se tradiční těstoviny plněné masem vyrábějí ručně, aby si zaměstnanci vydělali. Závod nemá zisk, jaký by přinesla strojní výroba, ale práce v místě zabraňuje odstěhování rodin. ■ Patří to do náplně kněžské práce? Jistě by bylo dobré, aby to dělali laici, ale když nejsou, a kněz má potřebné schopnosti, proč ne? On založil i církevní statek, kde se také pracuje tak, aby lidé měli práci. V zemi neexistuje zdravotní pojištění. Každá návštěva lékaře či zubaře se platí. Mnozí na to nemají, proto je 97
Jan Graubner
spousta lidí bez zubů a jiní brzy umírají. Jejich statek zaměstnává i zubařku, která pracuje zdarma nejen pro zaměstnance, ale i pro chudé. Je vidět, že evangelium není ideologie, ale Boží síla, která mění svět. Jen se musí vtělovat do skutků. ■ Existuje nějaké místo, které byste jednou rád navštívil? Teď se těším na Maltu, protože tam na podzim bude zasedání Rady biskupských konferencí Evropy. ■ Byl jste v kontaktu s českými krajany v zahraničí? Zpočátku. V devadesátých letech jsem v několika českých komunitách v USA a Kanadě biřmoval. V texaském Corpus Christi mi dokonce díky českým krajanům udělili čestné občanství. Jednou jsem v české komunitě v rumunském Banátu světil kněze, který vystudoval v Olomouci. Už před léty dostal krajany v cizině na starost pan biskup Václav Malý. ■ Jakými jazyky vlastně hovoříte? Dobře snad jen česky a slovensky, ale nějak se domluvím německy, italsky a polsky. Němčinu a ruštinu jsem dělal ve škole, ale když jsem se stal biskupem, potřeboval jsem italštinu a v diecézi jsem měl také polské farnosti. Ovšem nikdy jsem v cizině nebyl kvůli jazyku a chybí mi to. Teď už nemám nárok to dohnat. ■ Máte rád zahraniční kuchyni? Tady Vás nepotěším. Hlad rád nemám a nějak jsem se nenaučil ho snášet, ale jím, co mám. Už jsem řekl, že 98
Bůh má smysl pro humor
si udělám chuť vždycky na to, co mám na talíři. Vybírat jídla mě nebaví. ■ Nemáte tedy ani oblíbenou kuchyni? Ne, radost mi udělá to, co dostanu. A pokud vařím sám, je pro mě nejdůležitější, aby to dlouho netrvalo. Takže nejčastěji jsou z toho nějaké těstoviny. ■ Jaký je Váš dopravní prostředek? Podle toho, kam jedu. Z Prahy do Olomouce je to nejlepší vlakem. Po farnostech autem, protože jinak to zvládnout nejde, a do vzdálenější ciziny letadlem. ■ Upřednostňujete sever, či jih Evropy? Z vlastního výběru nejezdím nikam, protože služebních cest je i tak dost. Patří k nim rovněž různá zasedání či duchovní a formační setkání biskupů, pokud se konají v Itálii či Rakousku, nebo týden dovolené se skupinou biskupů: někdy v Maďarsku, Slovinsku či Chorvatsku, ale taky na Moravě nebo v Moldávii, jak kdo pozve. Jsme taková mezinárodní skupinka. Jako předseda biskupské konference musím jednou za rok na zasedání Rady evropských biskupských konferencí. V tom se země střídají, takže namátkou to byl třeba Petrohrad v Rusku, Leeds v Anglii, Sarajevo v Bosně, Brusel v Belgii nebo Tirana v Albánii. ■ Jste rád na cestách, nebo se vždycky už těšíte domů? Čím jsem starší, tím raději jsem doma.
99 Ukázka elektronické knihy