Lisa Reganová
se, ale pak ruku spustila. Těkala očima mezi Noahem a Josií. Noah natočil obličej tak, aby viděla pohyb jeho rtů. „To je v pořádku. Jsme od policie. Potřebujeme vám položit pár otázek.“ Představil je a pak jí oba ukázali své průkazy. Maya se podívala na Josii. „Už jsem s vámi mluvila.“ „Ano. Řekla jste mi, jak se jmenujete a že vás unesli.“ Znovu přejela pohledem na Noaha. „Porodil jste moje dítě.“ Usmál se a ukázal na Josii. „Vaše dítě porodila detektiv Quinnová.“ Natočila hlavu směrem k Josii a natáhla ruku. Když ji Josie vzala do své dlaně, ucítila jemný stisk. „Děkuju.“ Josie využila okamžiku, kdy jí mladá žena věnovala pozornost. „Mayo, vím, že jste vyčerpaná, ale chci, abyste věděla, že jste v bezpečí.“ „V bezpečí,“ zopakovala a po tváři se jí skutálela slza. „Byli bychom rádi, kdybyste nám řekla, co se vám stalo. Zvládnete to?“ „Kde to jsem?“ „V Dentonu v Pensylvánii. Asi dvě hodiny západně od vašeho bydliště.“ „Co je za den? Kolikátého je?“ Josie a Noah se na okamžik setkali pohledem. Když Josie odpověděla, Maya se rozplakala. Pustila Josii a oběma rukama si zakryla tvář. Jejím tělem otřásaly vzlyky. Dopřáli jí několik minut. Když vykoukla zpoza dlaní, Josie jí nabídla kapesník. Vzala si ho a utřela si oči a nos. Podívala se na Noaha. „Přijde Garrett? Můj přítel?“ Cestou do nemocnice Josie Noaha zasvětila do všeho, co se dozvěděla od zástupce šerifa Moorea. „Ne, nepřijde. Nikdo mu ani neoznámil, že jste byla… nalezena.“ – 98 –
VRAŽEDNÁ TEMNOTA
„Někdo by mu to měl říct. Bude si dělat starosti.“ „Chcete ho vidět?“ Přitiskla si zmuchlaný kapesník k ústům a přikývla. Josie se dotkla Mayina předloktí, aby upoutala její pozornost. „Garrett vypověděl, že jste spolu kempovali, pak ztratil vědomí, a když přišel k sobě, vy jste tam nebyla.“ Maya znovu přikývla. „Rozdělali jsme si oheň. Bylo to pěkné. Chladná noc, jasná obloha. Pro jednou jsme se bavili. Pili jsme pivo. Pak jsem se probudila přivázaná ke stromu. Všechno bylo pryč. Garrett byl pryč.“ „Nepamatujete si, co se stalo?“ zeptala se Josie. „Ne. Byla jsem s Garrettem. Byla noc. Pak bylo ráno a já byla svázaná. Někde jinde v lese. Nic jsem nepoznávala.“ „Svázaná čím? Provazem?“ „Ano, tlustým provazem.“ „Kdo vás unesl? Kdo vás svázal?“ „Nějaký muž. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Vypadal jako… jako zrůda. Byl starý. Páchl, jako by se léta nekoupal a neměnil si oblečení. Nechtěla jsem ho blízko sebe, ale byl silný. Neměla jsem na výběr.“ Monitor nad postelí tiše zapípal. Josie se na něj podívala jen letmo, ale viděla, že Maye stoupá tepová a dechová frekvence. „To je v pořádku,“ uklidňovala ji Josie. „V pořádku, nemusíme o tom mluvit právě teď. Jen klidně dýchejte. Podívejte se na mě.“ Josie si ukázala na oči. „Soustřeďte se na mě. Dýchejte. Jste v bezpečí.“ Maya se upřeně zadívala Josii do očí. Zvedání a klesání jejího hrudníku se zpomalilo. Když Josie viděla, že se čísla vracejí do normálu, položila další otázku. „Kde vás držel?“ – 99 –
Lisa Reganová
Mladá žena si olízla rty. „Dlouho v lese. Svázal mi zápěstí.“ Zvedla ruce a přitiskla si zápěstí k sobě, aby svoje slova demonstrovala. „Celé dny mě vláčel po lese. V noci mě přivazoval ke stromu. Každé ráno jsme vyrazili jinam. Pak jsme přišli k nějakým jeskyním.“ „Jeskyním?“ zopakoval Noah, ale Maya ho neslyšela. „K jakým jeskyním?“ pokračovala Josie. „V podzemí. Nebyly to jednotlivé jeskyně, ale celý komplex. Obrovský. S tunely. A dokonce tam protékal potok. Byla tam tma. Hrozná tma.“ Zachvěla se. „Uvnitř bylo jedno místo, skoro jako pokoj. Někdy tam rozdělal oheň. Ten prostor mi připadal strašně velký a studený. Někdy používal svítilny. Nevím, kde je vzal, ale když došly baterie, byl konec. Ta místnost ležela dost vysoko. Jeskyně někdy zatopila voda a my tam nahoře museli zůstat, než zase opadla.“ „Co jste jedli?“ „Rostliny. Ryby. Nedaleko tekl potok. Měl takovou starou dřevěnou loďku, kterou vynesl ven a chytal ryby. Někdy chytil do pasti králíka nebo bažanta a uvařil je. Byla jsem nemocná. Vážně nemocná.“ Dotkla se levého ucha. „Bolely mě uši. Točila se mi hlava a zvedal se mi žaludek. Zdálo se mi, že to trvalo celé týdny, ale nedokážu vám říct, jak dlouho to bylo… skoro pořád mě držel ve tmě. Nakonec, když už jsem se cítila tak špatně, že jsem s ním přestala bojovat, mě začal brát ven. Snažila jsem se, aby mi důvěřoval, aby mě pouštěl ven častěji a přestal mě svazovat. Abych mohla utéct. Chtěla jsem se uzdravit, abych měla sílu utéct. Připravoval různé věci z rostlin a bylin a nutil mě je pít a jíst. Říkal, že mi nebude tak špatně od žaludku. Někdy jsem se cítila líp, někdy ne. Tak nějak jsem si na to zvykla, jenže pak jsem si uvědomila…“ – 100 – Ukázka elektronické knihy