J A R O S L A V A
Č E R N Á
„Kateřinka!“ vylétla paní z křesla a sklonila se nad dcerkou. Když ji chytila za ruku, ozval se ještě jeden hluboký nádech a nesrozumitelný šepot. „Něco říká, ale nerozumím jí,“ zoufala si nešťastná matka, pohladila dceru po čele a byla ráda, že se zase uklidnila a pravidelně dýchá. „Má neklidné spaní, vždyť se tak moc poranila, ale musíte doufat, paní, jistě se brzy uzdraví,“ uklidňoval správce Alenu, ale ve skutečnosti byl přesvědčený, že ta Kateřina, o které vypráví, je dnešní čarovné noci s nimi. Nerozuměl tomu jak a kde je, ale cítil ji a byl přesvědčený, že se k nim snaží promlouvat skrze oslabenou mysl malé dívenky. Vstal ze svého křesla a přistoupil k oknu. Tak jasnou noc, naplněnou jakousi hmatatelnou přítomnosti něčeho čarovného, dlouho nezažil. Pátral pohledem po nádvoří, ale chuchvalec mlhy zahlédnout nemohl. Byl přilepený ke kamenům ve zdi přímo pod oknem a jemňounce se chvěl, jako by příběh hradní paní Kateřiny prožíval společně s tím, kdo ho vyprávěl, a s naslouchající paní Alenou. „Mám ještě vyprávět? Nejste už unavená?“ otočil se Vojtěch od okna. „Byla jsem už ospalá, ale teď jsem se zase probrala, neusnula bych, ještě vyprávěj, Vojtěchu. Jak to bylo dál? Zbavila se paní Kateřina časem manžela? Doufám, že se třeba upil k smrti a ona mohla konečně být se svým milovaným Vilémem.“ „Ach, paní, všechno bylo jinak,“ povzdechl starý hradní správce. „I když láska milenců byla pevnější než kámen v hradních zdech, oba pro ni trpěli a netušili, že překoná věky.“ „Překonala věky?“ podivila se paní Alena. „Takže trvá až do dnešních dnů? Povídej, Vojtěchu,“ pobídla Alena správce a udělala si pohodlí ve svém křesle. „Milenci se setkali,“ začal Vojtěch, aniž by se podíval do své velké knihy. 98
J A R O S L A V A
Č E R N Á
Chuchvalec mlhy pod oknem se znatelně zachvěl a pak se pomalu, pomaloučku začal sunout podél kamenné zdi směrem k hlavní velké věži, tam, kde kdysi bývala ve sklepení hladomorna. Najednou pohyb zpomalil, chuchvalec se zvětšil a vypadalo to, jako by kus vnější zdi věže objímal, osahával mlžnýma rukama kámen po kameni, dokud nedosáhl tam, kde mu kameny začaly odpovídat neslyšnými vzdechy. Ze zdi kousek nad zemí najednou neviditelnými škvírami pronikal ven mlžný opar, zvětšoval se do obláčku měnícího tvar. Zdálo se, že si ty dvě mlhoviny jdou naproti, a když se téměř setkaly, vzlétly vzhůru, jako dva volní svobodní ptáci. Kroužily nad nádvořím, chvílemi se spojovaly v jeden bělostný oblak, v další chvíli se jen dotýkaly paprsky postříbřenými svitem měsíce v úplňku. Paní Alena vstala z křesla, něco ji táhlo k oknu. Vyhlédla ven a okouzlená hleděla na oblak tančící mlhoviny. „Je tak teplá, suchá noc, kde se bere ta mlha?“ otočila se zamyšleně k tichému Vojtěchovi. „To je tanec lásky,“ pronesl starý muž. „Tolikrát už jsem o něm slyšel, i v naší kronice je o něm zmínka, že se čas od času objevuje, když se k sobě dostanou zbloudilé duše, ale dnes tu krásu vidím poprvé. Prý se takto k sobě dostávají milenci za kouzelných nocí.“ Ztišil hlas a společně s paní Alenou omámeně sledoval mlhavé obláčky, které vypadaly, že se radují ze svého setkání. „Dnešní noc má velkou sílu, myslím, že je ten pravý čas dovyprávět příběh velké lásky, kterou nerozdělily ani kameny v hradních zdech.“ „Jestli se máme dozvědět všechno o těch, kdo vlastnili hrad před námi, pak, Vojtěchu, povídej,“ usoudila paní Alena. „Možná je dnešní noc opravdu ta pravá a probouzí k životu lásku, která nikdy nemůže zemřít a žije navěky,“ mudrovala tiše a raději se posadila do svého křesla, aby si mohla poslechnout příběh lásky paní Kateřiny a kováře Viléma. 99
J A R O S L A V A
Č E R N Á
Kapitola 17 Začátek června roku 1558
„P
aní, záříte jako sluníčko,“ usmála se na svoji velitelku Marie, která odešla ze služby v kuchyni a stala se komornou a důvěrnicí své milované paní Kateřiny. Ta si ji vyprosila na Hertvíkovi, aby nebyla na všechno sama, a hlavně zdůraznila, aby nikam nechodila bez doprovodu. Věděla, že s tím bude manžel souhlasit, hlavně když mu bude Marie hlásit, kde všude byly a s kým se setkaly. Nevadilo jí to, bylo to pro všechny výhodné a nejvíce pro Marii, které teď hradní pán rád dal za dobré zprávy stříbrný peníz. „Jsem klidná, Marie. Manžel odjel brzy ráno k soudu se svým bratrem, vždyť víš, pořád se soudí o dřevo. Nechápu ho, vždyť jsou to bratři, proč se nemůžou dohodnout?“ „Protože každý ví, že hradní pán je chamtivý a nikomu nedá nic zadarmo,“ pokrčila rameny komorná. „A taky na mě nikdo kromě tebe nedohlíží a mohu se bez obav vidět se svým Vilémem. Sejdeme se až po setmění, ale nejraději bych se za ním rozběhla už teď,“ snila roztoužená Kateřina. Své nové komorné ve všem zcela důvěřovala a věděla, že Marie jí bude za pomoc rodině věrná jako nikdo jiný. „Půjdu s vámi, paní, až na místo setkání, ať si všichni na hradě myslí, že jdeme na večerní procházku. A pak na vás 100
Ukázka elektronické knihy