neviňátko
Šéfka dotírala: Kdo vběhl do podzemí a proč? Nemohl jsem se zdržovat. Ucítil jsem závan nebezpečí, už jsem ho znal, bez něj už jsem si sám sebe ani nedokázal představit, s ním jsem usínal, s ním jsem se probouzel, doma jsem ho nosil jako hrb. Než jsem se odhodlal vletět dovnitř, požádal jsem o pomoc krahujce a luňáka. Podle interních předpisů jsme do katakomb museli létat minimálně ve trojicích, protože škody na zničených strojích dosahovaly závratných sum. Proskenoval jsem prostor u vchodu. Horký vzduch nad popraskaným asfaltem se chvěl. Vletěli jsme dovnitř jako tři dotěrné mouchy. Přestože je do podzemí úředně zakázaný vstup, tlačily se tam davy. Když předseda něco nedokázal změnit, jednoduše se tvářil, že to neexistuje. Na sekundu nastalo ticho. Vzápětí mě všichni kolem zasypali nadávkami a ukazovali do kamer prostředníčky. Připravoval jsem se na nejhorší. Krahujec a luňák mi kryli záda. Zmatek se stupňoval, hlasy zněly stále agresivněji, jazyky se rozvazovaly, vyzáblé krky se natahovaly. Fantazie hnaná strachem cválala, klopýtala a vyváděla neuvěřitelné skoky. Držel jsem se u stropu, aby na mě nikdo nedosáhl. Uhýbal jsem před pivními lahvemi. Třískaly i dlažební kostky. Kdekdo mi toužil zblízka svěřit, co si o mně myslí. Chlapi se odstrkávali lokty, aby se protlačili dopředu. Připadalo mi neuvěřitelné, jak to tam žilo. Kdo tam přicházel za tajnými záležitostmi, za výdělkem, za přežitím, vydával se napospas riziku tak jako já. Jen na levém břehu řeky se nachází přes pět set kilometrů podzemních chodeb, galerií a sálů. Oči přivykly tmě, a tak jsem lépe rozeznával předměty a prostory kolem. V tunelech se vedle trubek s pitnou a užitkovou vodou táhla původní potrubní pošta. 97
slovenský nářez
Hlavní stoky kopírovaly systém horních ulic, dokonce sem tam zůstaly stejné bílé tabule s názvy, které kdysi pomáhaly údržbářům v orientaci. V kanalizaci tekla odpadní voda, splašky města, slyšel jsem je i v tom povyku. Čistění se provádělo hydraulicky, s použitím umělých přehrad při otevření ventilů na řízení proudu. Žena stála, jako by na mě čekala. Zarazilo mě, kam vykročila. V bezpečném odstupu jsem ji následoval. Šla dopředu se vztyčenou hlavou, s pohledem upřeným do dálky, lhostejná ke všemu, co ji obklopovalo, jako by se jí to ani netýkalo. Shromážděním se při pohledu na ni nesl zřetelný šepot. Natočil jsem se bokem, proletěl úzkým průchodem a mířil v jejích stopách vpřed. Stále ke mně doléhalo hučení a hrozby. Adrenalin tekl proudem. Zbytky rozumu mi velely otočit se a vypadnout. Za svůj život jsem udělal spoustu věcí, které jsem si mohl odpustit, a tohle byla evidentně další. Vtom někdo sestřelil krahujce i luňáka. Před očima se mi mihl dlouhý záblesk s řadou zářivých čtverců, které se promítaly ohromující rychlostí jako rozprsknuté jiskry. Na okamžik nastala tma a zavládlo ticho. Tep mi div neroztrhl spánky. Rozsvítil jsem ledkový reflektor dronu, který nelítostně odhalil stav chodeb. Stěny byly vlhké, až z nich kapalo. Letěl jsem dál kolem řady odboček. Konce chodeb se ztrácely v temnotě. Zahlédl jsem její siluetu. Po stěnách se vinuli nekoneční hadi kabelů, protínající se ve zrezivělých elektrických krabicích. Sem tam stály dřevěné sudy. Některé zatáčky končily vytesanými náhrobními kameny a vysokými klenbami, jiné tvořily nízké výklenky s napůl zhroucenými stropy a propadnutými podlahami. Určité chodby noví obyvatelé záměrně zahradili betonovými zátarasy, aby nezvaným znemožnily přístup a stopařům zhoršovaly rozhled. Vícero žebříků ústilo z podzemního bludiště na soukromé pozemky a do starých vinných sklepů, jeden vedl na 98
neviňátko
konečnou stanici nikdy nedokončeného metra. Skupina mužů v hadrech divoce tančila na techno. Vousáči v bílých hábitech se modlili k podivnému kovovému oltáři, na kterém slabě plápolal oheň. Letěl jsem stále hlouběji do útrob metropole. Míjel jsem starodávné těžební stroje, spací pytle zmuchlané na karimatkách, provizorní hroby vojáků z pandemické války i kovové brány chráněné výbušninami. Natrvalo přesídlení rodiče zřídili v opuštěných místnostech alternativní školy, improvizovaná dětská centra i pracovní prostory. Slyšel jsem šustot kroků, hukot, dech. V šikmé perspektivě jsem pozoroval dění před sebou. To, co jsem viděl, mě mátlo a dráždilo jako obraz ve snu. Žasl jsem, jak se to tam rozrostlo. Jako by evoluce dorazila na svůj začátek. V jeskyních se kdysi pralidé naučili zakládat oheň, schovávali se před deštěm a zimou. V dutinách a dírách vytvořili první umělecká díla, vychovávali děti, chránili staré a naučili se řeč. Odtud se šířily příběhy. V katakombách mnozí přečkali nejhorší období promoření. V břiše města se uchovávaly pozůstatky asi sta tisíc předků, které tam byly uplynulá tři desetiletí postupně přepravovány, když se rušily masové hroby. Žena kráčela pomalu, potom zase horečně zrychlovala, za chvíli na něco nebo někoho čekala. Tak daleko jsem se dostal jedenkrát v životě, s rodiči, nazpátek jsem se musel vrátit bez nich a byla to nejdelší cesta, jakou jsem dosud prošel. Matka a otec nemínili skončit v masovém hrobě na umělém ostrově zasypaní vápnem, radši zamířili sem. Podzemí se roztahovalo jako tasemnice. Když jsem prorážel roj netopýrů, v pozadí zněl projev z tlampače, kovové chrčení. Obletěl jsem zbourané turecké lázně, amfiteátr i zasypaný tunel pro habsburské služebnictvo. Sedimentační nádrže. Řečiště ztraceného říčního ramene, které zmizelo po změně dunajského koryta. Mrtvola uložená na pilinách. Žena mířila ještě dál. 99
Ukázka elektronické knihy