magie královny ho držela alespoň dočasně pod kontrolou. Stále byly ještě rozeznatelné části jednotlivých těl, které ho tvořily, ale i ty se časem rozplynou. Odhadoval jsem, že ho mohlo tvořit tak sedm ghůlů a něco, co vypadalo jako člověk. „Pustila jste na něj některou svou dvorní dámu, aby z něj vytáhla, co ví. Ale tím aktivovala…“ Na chvíli jsem zaváhal, protože jsem si nepamatoval správný termín ve staré řeči. „Entropickou past, která číhala v jeho mysli.“ „Bylo to poněkud nepříjemné překvapení,“ souhlasila královna. „Ačkoli se ke mně doneslo mnoho zvěstí, že sluhové pradávného nepřítele začínají být zase aktivní, nečekala jsem, že se s ním setkám tak blízko. Stačil pohltit několik členů mého služebnictva, než jsem ho dokázala spoutat. Proto jsem tak nutně potřebovala, abyste to viděl na vlastní oči. Abyste byl svědkem, že se pradávný nepřítel probouzí.“ „No, toho už jsem svědkem byl,“ zahučel jsem. „Nicméně pánové a dámy tohoto města se snaží nebezpečí zlehčovat. Ocenila bych, kdybyste jim poskytl své osobní svědectví, že je situace opravdu vážná.“ Královna Alze nenáviděla. Pro ni to nikdy nepřestal být ten největší bubák a zlosyn, který málem všechno zničil. Byl jsem celkem rád, že všechno, co na mě věděla, se omezovalo na doby dávno minulé. Kdoví, jak by reagovala, kdyby se dozvěděla, co všechno jsem dělal, zatímco ona v klidu spala ve svém sarkofágu mimo čas a prostor. Pokrčil jsem rameny a pak se na ni podíval. „Kdybych odpověděl na vaši otázku jinak, otevřela byste propadlo a pustila mě dolů, že ano?“ „Možná. Záleželo by na vašem vysvětlení, proč spolupracujete s pradávným nepřítelem, sire detektive.“ „To by byl velmi hloupý tah, královno,“ usmál jsem se na ni. Nesnáším, když mě někdo v něčem překoná, i kdyby to bylo v blbosti, a tak jsem se obrátil k nejbližšímu ghůlímu sluhovi a lusknul na něj prsty. Sundal jsem si z hlavy klobouk a podal mu ho spolu s nedopitou číší. 98
Pak jsem pustil zvíře z řetězu. Ačkoli to byla démonická magie, realita byla díky ní mnohem tvárnější, než je v Norportu obvyklé, nebo to bylo možná tím, že jsme byli na hranici podzemí, které by se technicky vzato dalo brát jako jiný svět. Bylo mi to ve výsledku fuk a nechal jsem zvíře provést vyšší transformaci. Alespoň jsem zužitkoval fakt, že jsem měl na sobě jen kalhoty. A pak jsem skočil dolů do hladomorny. Mazač ucítil blížící se duši a vzpomínky a pokusil se po mně natáhnout, fyzicky i duševně. Fyzicky neměl šanci, protože jsem ho snadno drásal drápy všech čtyř tlap, ale duševní kontakt byl mnohem nebezpečnější. Sice proti nim znám pár triků, ale pomáhala mi především démonická aura udržovaná královnou. Jedna z výhod mého dlouhého života a občasného vrhání se do situací po hlavě spočívala v tom, že jsem se díky improvizaci naučil spoustu triků. Tenhle konkrétní jsem sice nedělal už hrozně dlouho, ale byl založený na mém původním výcviku. Jen jsem místo svaté aury vyzařované podpůrným andělem využil démonickou magii královny. A místo meče jsem jako kondenzační bod použil své drápy. Mazačovi se kontakt s nimi opravdu nezamlouval. Měl jsem tak zatracený hlad, že jsem málem nechal zvíře, ať si zkusí kousnout. Možná by to fungovalo. Ale spíš ne. Kdoví. S právníky to taky nešlo. Chvíli jsem zběsile drásal mazače, až se mi podařilo urvat jeden jeho kus. Prsty byly sice znetvořené, ale téměř určitě to byla ruka, která původně vypadala lidsky. S kořistí v tlapě jsem se vyšvihl nahoru, zachytil se drápy o kamenné zdi, ve kterých jsem vydrásal hluboké díry, a po třech dalších skocích jsem už stál nahoře nad hladomornou se svou trofejí v pařátu. Ghůlové vybavení kopími nervózně stáli opodál a čekali, co bude. Povolil jsem transformaci… a s ní málem i nervy a svěrače. Mazač se mě dotkl jen párkrát, ale naštěstí po jeho pokusech nezůstaly žádné stopy. Tedy na mém těle. Kalhoty se změnily na krátké, 99
moderně otrhané šortky, s jednou nohavicí těsně nad koleno a druhou vysoko nad ním. „Potřebuji uzavíratelnou nádobu, sklenici, džbán, cokoli. Celý dárek nemám kam dát, ale suvenýr si chci nechat,“ přikázal jsem a pak jsem luskl prsty na ghůla, který mi držel klobouk a číši. S kloboukem naraženým na hlavu jsem do sebe otočil víno a chvíli nehybně stál. Zamaskoval jsem moment slabosti pochvalným pokýváním hlavou. „Velmi dobré víno. Dám si ještě.“ Až pak jsem si věřil dost, abych si troufl obrátit se ke královně. „Vidím, sire detektive, že o hloupých tazích něco víte,“ řekla nakonec. „Co byste dělal, kdybych vám odmítla poskytnout svou magii? Málem jsem to reflexivně udělala, když jsem si uvědomila, že jste z ní začal čerpat sílu.“ Ušklíbl jsem se. „To by bylo nemilé, musel bych pak asi trochu podvádět. Ale chtěl jsem suvenýr. Krev původce by měla snad zůstat natolik nezměněná, aby se dala porovnat. Musím si být jistý.“ „Jistý čím?“ „Že je tohle opravdu Gray.“ „Ach, sire detektive, upřímně se omlouvám, že jsem vás zřejmě neúmyslně uvedla v omyl. Nebyl to přímo Gray, nýbrž jeden z jeho původních lokajů, který mě přišel požádat o azyl. Kněz pradávného nepřítele. Taková drzost.“ „Já věděl, že by to bylo příliš jednoduché,“ posteskl jsem si. „Ale i tak mi to může poskytnout nějakou stopu. A znamená to, že ve městě byli nejméně tři takoví, takže jich nejspíš bude víc.“ Kapku mi to nahánělo hrůzu. Velký mazač, který by se aktivoval ve vhodném prostředí, by nejspíš zničil celou městskou čtvrť a kdoví, možná by vygeneroval dost entropie, aby vznikla bouře zapomnění samovolně. Dostal jsem další víno a velkou sklenici se šroubovacím víčkem, do které jsem narval ten kus deformované, stále se ještě hýbající ruky. „Děkuji za dar, královno, ale zbytek musím odmítnout. Doporučil bych ho z bezpečnostních důvodů zlikvidovat.“ 100 Ukázka elektronické knihy