Nakonec zůstali poslední dva. Bryndáky pocintané rozpuštěným máslem, skořicí a šťávou z meruněk. Ruce posypané cukrem. Na čele studené obklady. Na stole vedle talíře pistole s posledním nábojem. S meruňkovou peckou! „Osmdesát tři!“ Hrdina z přepadené lodě se díval nepřítomně. Ruka s knedlíkem se zastavila před ústy. Knedlík padl na palubu a námořník ho následoval. Prohrál! Po nezbytném umělém dýchání přišel k sobě. „Dal bych si něco kyselého,“ zašeptal. Okamžitě mu byla z brašny opatřené červeným křížem poskytnuta kyselá okurka. Zakousl se do ní a viditelně ožil. Bylo jasné, že je zachráněn. „Ještě jednu!“ zvolal daleko silnějším hlasem. Byla malá, znojemská, sladkokyselá. Zabrala okamžitě. Námořník vstal a podal soupeři ruce. „Gratuluji!“ „Díky!“ 97
98
A bylo po bitvě. Piráti vyhráli. Nastal čas účtování. Dobré účty dělají přátele i nepřátele. „Co si budete přát, Van Vane?“ zeptal se kapitán přepadené lodě. „Osobní věci, kreditní karty, vybavení kuchyně, zboží?“ „Zlato,“ vykřikl Van Van, „jenom zlato!“ „Zlato přeložit!“ rozkázal Smith. Na velké nákladní lodi otevřeli podpalubí, kde se ukrýval nákladní prostor. Žofii se zdálo, že by se tam vešla celá Mladá Boleslav, Benátky nad Jizerou, Lysá nad Labem a ještě Nymburk. Jeřáby začaly z hlubin vyzvedávat velké bedny s nápisem ZLATO a překládat je na pirátskou loď. Také pirátská loď otevřela své nákladní hlubiny. Byly temné a nekonečné. Dudek odhadoval, nebo dudek odhadovala?, že by se do nich vešel celý Hradec Králové, Sadská a Čelákovice i s vlakem. Mužstvo se mezi náročným nakládáním bavilo hraním karet, skládáním puzzlí, házením kostek a vyprávěním námořnických historek. Když bylo naloženo, nastal čas loučení, salutování, pokřikování, pískání píšťal, i nějaká slza byla prolita. Obě lodě vypluly, každá jiným směrem. „Co s tím zlatem?“ zeptala se Žofie kapitána. Seděla mu na zase rameni, slušelo jim to, to kapitán dobře věděl. Nechal se s dudkem již několikrát vyfotografovat lodním fotografem. Slíbil, že pošle obrázek do Milovic, to načepýřenou Sofi potěšilo. „Stará pirátská tradice velí, že zlato zakopeme na Ostrově pokladů,“ odpověděl Van Van. „On Ostrov pokladů opravdu existuje?“ divila se Žofka. Myslela, že si spisovatelé vymýšlejí. „A ne jeden,“ smál se kapitán Van Van. „Moře je plné Ostrovů pokladů.“ A vyjeli přesně na východ. Nebo trošku na severovýchod? Bez přístrojů se to na moři nepozná. Po chvíli plavby se ozvalo ze stěžně: „Země na obzoru!“
Van Van se sklonil nad mapu. Pozorná Žofie si dobře všimla, že nemá žádnou mapu oceánu, ale docela obyčejnou automapu. Úplně stejnou, jakou má tatínek v autě. Automapa na moři? Není to divné? Ale divné bylo všechno… „Jsme někde nad Oskořínkem. Znáš to tam, dudku?“ Dudek pokýval hlavičkou a otevřel zobáček. Jen jen promluvit. V Oskořínku měl přece tatínek známého pana faráře, ale to by asi kapitána pirátů nezajímalo. „Podívej,“ kapitán Van Van ukázal na zelený ostrůvek vyčnívající nad vodami. „To by mohl být vršek Hlavnov,“ vykřikla Žofka. „Sem jsme jednou s tatínkem vylezli. Je odtud moc pěkný rozhled.“ Ale tam, kde byla tak patrná věž vlkavského zámku, bylo jen moře. A tam, kde stály Čachovice, se mořské vody tříštily o kamenné útesy. „To je ostrov Babylón,“ opravil Žofku pirát, hlasem třídního učitele Dudy. „Tam přistaneme.“ Nikdo a nic jim v tom nemohlo zabránit. Dudek a racek se konečně mohli prolétnout nad zemí. Byl to pěkný pocit, mít zase pevnou půdu pod křídly. Ostrov byl pustý, pár stromů, skály, několik chráněných rostlin a drobných hlodavců. Jinak nic. Námořníci chvíli pobíhali po pevnině, také oni si nemohli pohyb po pevné zemi vynachválit. Někteří dělali stojku, jiní kotrmelce. Pak zazněl rozkaz: „Vykládat!“ Pomocí několika lodních jeřábů obrovité bedny se zlatem doputovaly na pevninu. Bylo jich osmnáct. „To je zlata, to je zlata,“ radoval se racek, jako kdyby mu patřilo. Začal zpívat racčí píseň. Trochu příliš připomínala vrzání nenamazaného kola:
Ukázka elektronické knihy
99