u moře, mezi palmami — příslib ráje. Onoho 7. března 1930 navázali symbiotický vztah na dva roky, trávili spolu každý den a nebylo dne, kdy by ji Lartigue nefotografoval. Jsou posedlí jeden druhým. Nikde nevypadají raná třicátá léta tak smyslně a vznešeně jako na těchto černobílých foto grafiích. Jsou to obrazy zbožňování. O něco později začne Renée Perle uctívat sebe samu. Pronajímá si v Paříži ateliér — a maluje své portréty. Každý den. Jsou to příšerně kýčovité obrazy. Stále stejné sevřené rty, které spočívají na její bledé tváři jako dvě úzké bárky na jezeře za měsíčního svitu. Pak přijde Lartigue a vyfotografuje Renée Perle malující portréty Renée Perle v jejím ateliéru. Nejprve kolem ní kroužil jenom on, teď už kolem sebe krouží i ona sama. To samozřejmě nemůže dopadnout dobře.
~
Heinrich Mann si uvědomuje, že jeho poměr s Trude Hesterbergovou je poněkud zoufalý. Pravděpodobně se chce nějak vymanit z vyčerpávajícího svazku s manželkou Mimi. Ta na sklonku dvacátých let za toto manželství bojuje — a bojeje také proti své tělesné hmotnosti na léčení v Mariánských a Františkových Lázních. Hrabě Harry Kessler na ni uměleckýma očima pohlíží mnohem blahosklonněji: Mimi Mannová byla „vskutku k nakousnutí, takový kyprý Renoir“. Románek s Trude Hesterbergovou však manželství Mimi a Heinricha Mannových zničí a na jaře 1930 je soud rozvede. Ale jak už to tak bývá, oficiální důvod rozvodu, tedy Trude Hesterbergová, byl tou dobou již passé. Heinrich Mann se stěhuje do Berlína, Mimi Man
100
LÁSKA v ČASECH NENÁVISTI
nová zůstává s dcerou Leonií v Mnichově, a když se rozplyne dým z rozvodové války, napíše bývalému manželovi: „Jsi jediný, pro koho mi stojí za to trpět.“ Jenže to už se devětapadesátiletý Heinrich Mann v Nice utěšoval s Nelly Krögerovou, dvaatřicetiletou hosteskou z baru Bajadere v berlínské Kleiststraße, s níž se na jaře 1930 bez okolků vydal na jih Francie (na jaře jezdil do Nice vlastně už od roku 1913 se svými manželkami, vždy do Hôtel de Nice, do stejného pokoje, kompulzivní porucha). Heinrich Mann nacházel vždy až téměř sentimentální zálibu v horizontálních činnostech, které jeho morálně přísný bratr Thomas vždycky podezřívavě komentoval. Nelly Krögerovou potkal v baru Bajadere jednoho zimního večera, právě prožíval zmatek z odloučení, byl tehdy obzvlášť smutný a špička jeho tmavě plavé kozí bradky mu visela obzvlášť schlíple. A když se s ním ostatní dvě dámy rozloučily, tak tento vztah „zintenzivnil“, jak to sám nazval. V jeho případě to znamená: kupuje jí spodní prádlo, kreslí ji nahou, to se mu vždycky líbilo. Tentokrát je ale něco jinak. Nelly Krögerová je první žijící žena, se kterou chce skutečně žít. A tak jde 23. března 1930 s Nelly Krögerovou do kina na Promenade des Anglais na film Modrý anděl. Týden před oficiální premiérou přijel producent UFA Erich Pommer cíleně za slavným autorem, aby mu dopřál speciální promítání pod palmami. Heinrich Mann se těší z úsilí, které bylo kvůli němu vynaloženo. Heinrich Mann se těší také z geniality filmu, protože i on nyní našel svou zneuznanou „Lolu Lolu“ — ta ho ovšem nepřivádí k šílenství, nýbrž drží za ruku a obdivuje ho. A to mu dělá náramně dobře.
Předtím
101
~
Večer 31. března 1930 má film Modrý anděl premiéru v berlínském filmovém paláci Gloria. Ukazuje vítězství dekadence nad posledními zbytky mužské důstojnosti. Marlene Dietrichová coby lascivní Lola ničí čestného muže. Publikum šílí nadšením. Je to tedy zároveň triumf Dietrichové nad posledními zbytky němého filmu. Budoucnost začíná a ona je první, kdo o ní zpívá. Ještě téže noci, sotva dvě stě metrů od nádraží Zoo, nastoupí Marlene Dietrichová do nočního vlaku jedoucího na pobřeží. Z Bremerhavenu se vydá do Ameriky, míří do Hollywoodu. K vlaku ji doprovodí její odvržený milenec Willi Forst. Její řádný manžel je právě pracovně v Mnichově. Forst s sebou přivedl i její dceru a chůvu. Na rozloučenou na něj ještě jednou zavolá z nádražní restaurace, přes skřípění přijíždějících vlaků ho sotva slyší. Špitne „adieu“ a už spěchá na vlak. Willi Forst má její kufry, ona na tváři úsměv ženy, jež zvítězila. Na nástupišti na ni čeká její berlínská hospodyně, která ji bude na dlouhé cestě doprovázet. Když Marlene Dietrichová nesměle mává z okénka vlaku, stále ještě drží v ruce růže, které dostala na pódiu filmového paláce Gloria. Druhý den ráno se v Bremerhavenu zapíše do seznamu cestujících na lodi takto: „Marie (Marlene) Siebert-Dietrichová, vdaná, herečka z Berlína“. Jakmile v kajutě zavře oči a o příď se začnou tříštit vlny, zaslechne v sobě bouřlivé nadšení diváků aplaudujících Modrému andělovi. Ve snu odlétá — k Josefu von Sternbergovi.
~ 102
LÁSKA v ČASECH NENÁVISTI
Ukázka elektronické knihy