Martina Húsku slova Petra z Pelhřimova nejprve vyvedla z míry, pak však sebral všechnu svoji výmluvnost a já jsem pochopil, proč mu mnozí říkají „Loquis,“ mluvka. Martínek se plácl do stehen a rozesmál se na celé kolo. „Pýcha, pane bratře, pýcha církve, to je to, oč tu běží! V nebi Bůh dává spaseným to nejkrásnější, nejlahodnější a nejněžnější v čisté duchovní po době, obzvláště tehdy, když to nemohli mít lidé na zemi. Na té zemi, kterou stvořil Bůh, však vládne církev tak, že odírá, plundruje, ničí a ožebračuje prostý lid. A tvá církev, Petře, nabízí hladovému místo chleba kýčovitý obraz mučedníka, místo kukuřičné placky mu cpe kosti v relikviářích, místo voňavého holouběte pach z kadidelnice nebo z podělaných plenek, které měl údajně zasvinit náš Pán, dokud byl ještě maličkým novorozenětem! Kosti, pleny, nehty, zuby, vlasy, předkožky, lebky, útržky hadříků, smetí! To je to, co nabízí tvá církev prostým lidem!“ Petr z Pelhřimova seděl jako přimrazený a je pravdou, že Martínkova slova byla natolik neomalená, že se zdálo, že vzdělaný přítel Pálčův vyskočí a v lepším případě opustí místnost, v případě horším udeří drobného Loquise pěstí do brady. Mistr Engliš se obrátil na pana Heinricha, který seděl mlčky u stolu a uždiboval drobná sousta ze sladkého koláče s rozinkami. „Zdá se, že zbožnost a milosrdenství, tolik přičítané Bohu, nejsou vlastní nám lidem. Když tak poslouchám naše hádání.“ „Bůh by se skutečně nikdy neměl stát předmětem výsměchu, žertování a nikdo by neměl zlehčovat zákony a nařízení, jež nám ukládají svatá Písma. O věcech, o nichž mluví bratři Petr a Martínek, nic nevím, ani vědět nemohu, pokud mi to nepředkládá k věření církev. Ovšem, co je církev?“ zapochyboval nakonec pan Heinrich. Přiznám se, že mne jeho názor překvapil, protože jsem jej považoval za dobrého katolíka. V tom mne utvrdil další výpad Martínkův, který se na pana Heniricha zle obořil: „Však přijde den, kdy vám, katolíkům, odzvoní! A krásu rouch, oltáříčků, na obrazech namalovaných mučedníčků, mrtvolně bledých světců vytesaných do kamene, ano i těch vašich třásní na kabátcích, výstřihů, parádních šlojířů, tepaných opasků a hedvábných šňůrek ve slabinách spolkne oheň! To vám říkám!“ „Jsem stejně tak dobrý kališník, jako ty, kazateli!“ zavrčel pan Heinrich. „O tom není pochyb! A jak dlouho, bratře milý?“ posmíval se Martínek, „jak je to dávno, co jsi navštěvoval magické obřady, kterým říkáte mše! Vždyť vy tím svým čarováním každou neděli Krista Pána vykouzlíte na oltáři, pak toho, co zbude, nacpete do monstrance jako motýla a ještě se 102
chlubíte, že ho tam, uvězněného v těstě, můžete nechat spát týden nebo měsíc nebo rok,“ útočil bezohledně Martínek. „My alespoň máme v chlebu Krista Pána,“ nedal se pan Heinrich, „ale co tam máte vy? Žehnáte chlebu stejně tak u oltáře jako u pekaře, víno si požehnáte jak v kostele, tak v klášterním sklípku, který vyloupíte, jako tomu bylo nedávno na Břevnově. A pak se tím vaším vínem, které máte drzost vydávat za krev Páně, opijete! Hanba!“ „Naše přijímání je z Písma svatého! Kdo jste vy, abyste opravovali nařízení Pána Ježíše! Však dočkejte. Brzo se po Praze bude podávat kalich všude. Všude!“ zaječel Martínek. „Král Václav zaručil právo katolíků přijímat pod jednou. Tady v Praze! Nám stačí tělo Páně, neboť v něm je tělo i krev. O tom dost!“ ohradil se pobouřeně Heinrich Bavor. „Tak jsi přece katolík, pane bratře!“ vykřikl vítězoslavně Martínek a pan Heinrich se kousl do rtu, protože pochopil, že se nechal hloupě vtáhnout do debaty, na níž neměl pražádný zájem. „A kterýže král že vám to povolil, pane Heinrichu? Ten, jehož kosti se povalují na Zbraslavi nebo možná jinde, protože jen Bůh ví, kam schovala královna Žofie jeho mrtvolu? Nebo vám to snad schválil samotný nejvyšší plesnivý drak, ryšavec Zikmund? Ten tu nemá co poroučet!“ vykřikl Martínek na závěr a tvářil se velice bojovně. „Važ slova, kazateli!“ nedal se Heinrich Bavor, ale Petr z Pelhřimova mu položil ruku na rameno. Martínek, jak byl v ráži, uchýlil se k vyhrožování, podle mého soudu velmi zákeřnému. „Kolik kroků odsud leží táborští, he? Stačilo by jediné slovo a ti by vás vyprovodili až na hranice obce! A měl bys po obchodování s rukavičkami, jejichž prodej stejně vede jenom k pyšnému naparování těch, co na ty tvoje drahé kousky mají!“ „Měl jsem již čest s těmi sedláčky,“ vyhrkl pan Heinrich a tvářil se kysele. Podíval jsem se na jeho bradu a neubránil se úsměvu. Dal jsem si však dobrý pozor, aby mne pan Heinrich neviděl. „A co se mých rukavic a mého obchodu týká, milý kazateli! Nejenom Božím slovem je živ člověk, ale také prací svých rukou! Tvrdou prací. Ora et labora!“ řekl tvrdě pan Heinrich a díval se Martínkovi přímo od očí. Ten si to nenechal líbit. „Jiní na tebe pracují! Jedni zabijí zvíře, další ho stáhnou z kůže a kůži napnou. Pak přijdou ti, co ji vydělají, další změří a nastříhají. A nakonec to 103
někdo musí ušít a ozdobit. Ty jen prodáváš! A jakou jim platíš mzdu? Mají snad oni dům jako ty, na Starém Městě? Ne! Tísní se v baráčcích nalepených na sebe, ve špíně, o hladu, pane Heinrichu z Bavor!“ To byla velmi těžká urážka a nevsadil bych ani ten nejošoupanější penízek, že lze z této šlamastyky ještě vyklouznout. To by tu ovšem nesměl být pan Guillaume. Našemu hostiteli opravdu došla trpělivost, protože vzájemné překřikování a handrkování přesahovalo uměřenou míru, jež charakterizuje kultivovanou debatu. „Ale, ale, bratři milí! Není dosti na tom, že je rozpolcena celá církev, že se mezi sebou škorpí celé národy, řády, bratrstva, cechy? Zachovejme si důstojnost a ctnosti vzdělaných mužů. Nemáme se ptát, co je vlastně dobrého na církvi, neboť bychom byli brzy hotovi, ale čeho se nedostává nám, jednotlivým údům církve Ježíše z Nazareta!“ Všichni souhlasně přikyvovali. Podíval jsem se na Magdalenu, která visela svému otci na rtech. „Ptejme se,“ pokračoval pan Guillaume, „jestli máme alespoň špetku víry, jakou byl obdařen Abraham, zdali můžeme od Boha dosíci byť jen doušku milosti, kterou udělil Mojžíšovi! Jsme schopni statečně čelit zkáze tak, jako čelil David nepřátelům vyvoleného národa? Máme snad moudrost velkého Šalamouna? A kráčíme opravdu ve stopách Ježíšových?“ Řeč pana Guillauma se mi líbila. Nepoužíval silných slov, neoháněl se stále jménem Kristovým. Mluvil zkrátka o Ježíši z Nazareta, prostém, pokorném, chudém člověku, přesto však Synu Božím. Slovo našeho hostitelo mělo svou váhu. Společnost se zklidnila, vášně opadly. Pan Guillaume se otočil na mne. „Ještě jednoho bratra jsme dnes neslyšeli.“ Zrovna jsem přežvykoval kousek tučného sýra a zapíjel ho vínem, neboť jsem nebyl příliš nakloněn teologickým debatám, spíše dobrému jídlu a lásce. Pan Guillaume mne svou otázkou natolik překvapil, že mi sýr zaskočil v hrdle a víno zkyslo v ústech. Nedůstojně jsem se zakuckal a musel si plátýnkem, které leželo u každého z talířů, utřít ústa. Zaslechl jsem nepatrný zvonivý smích. Podíval jsem se na Magdalenu. Měla hlavu skloněnou, pravou rukou si zakrývala ústa a trhala rameny. Ani její dvě sestry, Marie a Zuzana, se neubránily úsměvu, a tak byla má ješitnost, tolik vlastní mužskému plemeni, opět pohaněna a dotčena až ke kořeni. Našpulil jsem pyšně rty, vypjal prsa jako páv a smetl otázku dobrého pana Guillauma ze stolu. 104
Ukázka elektronické knihy