Smrt mezi řádky
Vyšla jsem ven do večera. Slunce už zašlo a stíny se protahovaly. Na hřbitov vběhla liška, červený kožich prožraný prašivinou, a podzimním vzduchem se nesl tichý šum konverzace, pár tónů lehkého jazzu a divoké poryvy smíchu z hospody naproti v ulici. „Jdeš ještě někam?“ zeptal se Des a zamkl vstupní dveře komunitního centra. Z celé jeho osoby dýchala laskavost, tak jako je z některých mužů cítit kolínská. Přiměla jsem se smutně pousmát. „Půjdu asi domů,“ odvětila jsem. „Poslyš, dneska sis vedla opravdu dobře,“ řekl. „Nikdy není jednoduché se otevřít a – no, jen tak dál. Vedla sis vážně skvěle.“ „Díky, Desi.“ „Zase příště?“ „Zas příště. Měj se.“ Des se vypravil do noci a já vytáhla mobil, abych zkontrolovala čas. Měla jsem zprávu od Eliho. Poslal mi fotku jejich pití, dvojice pint pod růžovými světýlky na pivní zahrádce. Na okraji obrázku byl vidět koneček zkrouceného kočičího ocasu. Slíbila jsem si, že po setkání se skupinou půjdu rovnou domů – snila jsem o tom, jak si vlezu do pyžama, dám si sklenici vína, plnou misku těstovin a usadím se s tím fialovým deníčkem a něco napíšu, cokoli –, ale touha psát mě rychle opouštěla. Cítila jsem vábení hospody, myslela jsem na Sharonu a Eliho, jak usrkávají své pití a kouří cigarety, obklopení vřelostí a smíchem, a pak jsem si vzpomněla na ty hrozné šlápoty, zanechané v hlíně u mého domu nějakým anonymním úchylem, a bylo rozhodnuto. Nemohla jsem jít tak brzo domů; nebyla jsem připravená na to být sama. Získal si mě příslib další zábavy.
97
Roach
Laura se zahrabávala do knihkupectví s tvrdohlavým odhodláním klíštěte. Sice se ke mně pořád chovala chladně a netečně, ale já ji nedokázala na oplátku taky ignorovat, na to byla moc vlezlá a všudypřítomná. V šuplíku pod pokladnou v přízemí se objevil tlustý háčkovaný kardigan barvy zašlý krve. Pak kovová flaška na vodu, broskvový balzám na rty a tuba slizu – mandarinkovýho krému na ruce, co jsem ráda používala, když mě neviděla, přestože po něm na obrazovce pokladny zůstávaly mastný fleky od prstů. Jedné deštivé středy jsem vylezla nahoru na oběd a našla ji, jak se zabydluje v místnosti pro zaměstnance, schoulila se jak domácí kočka na otlučený sedačce. Skopla si z nohou boty – malinově zbarvený plochý tenisky, ladící s tím kardiganem – a používala malý fialový zápisník jako takový stolek. Doufala jsem, že píše další básně, a strašně mě zklamalo, když jsem si všimla, že má před sebou rozložený vějíř kartiček s doporučeními. Oběd jí balancoval na opěrce pohovky, plastová krabička se salátem, plnící místnost ostrým, kyselým pachem octa. Když zaslechla moje kroky, vzhlédla. „Hele, nevíš, kde bych našla další fixu? Tahle už je nějaká vyschlá.“ Její hlas byl ostrý a veselý, ale chyběly v něm ty vřelý tóny, se kterými se vybavovala s ostatními knihkupci. Tenhle hlas spíš připomínal ten nuceně vstřícný hlas, který používala na zákazníky. „Nevím,“ odvětila jsem a vrazila do zámku svý skříňky klíč. „V kanceláři by ale mělo být pár propisek.“ „Na kartách s doporučeními máme používat tmavé fixy. Jsou na 98
Smrt mezi řádky
bílém pozadí víc vidět a je to mnohem hezčí, když spolu všechny ty kartičky ladí.“ „My používáme, co najdem.“ „Já vím,“ odpověděla trochu podrážděně. „Ale máme používat černé fixy.“ Vlastně mě docela potěšilo, že tam Laura byla. Posadila jsem se do svýho oblíbenýho křesla a vytáhla si z tašky oběd – sýrový sendvič zabalený ve fólii a plechovku třešňovýho seltzeru, co jsem vzala z její látkový tašky před všemi těmi týdny. Nechávala jsem si ho postavený na nočním stolku, osamělýho strážce, dohlížejícího na moji krabičku cigaret, ale toho dne se něco změnilo a já se rozhodla, že nastal čas: chystala jsem se ho vypít a shodou náhod tam zrovna Laura byla a mohla toho být svědkem. Bylo to dokonalý. Otevřela jsem plechovku a dlouze a hlasitě si usrkla. Čekala jsem, že to bude chutnat jako Dark Fruits, sytě a sladce, jako šťavnatě nafouknutý třešně pozdního léta, ale místo toho to mělo hořkou chuť sodovky a jenom slaboučký nádech ovoce. „Jéé, kde jsi to vzala?“ zeptala se Laura. Páni, šlo to jak po másle. Celá jsem zářila, když se naklonila a ukázala na plechovku v mojí ruce. Vůbec poprvý v mý přítomnosti se jí ve tváři objevil výraz upřímnýho, živýho zájmu. „Já tohle pití miluju, ale musím si ho vždycky objednávat online.“ „Mají to u mě v obchodě na rohu,“ zaimprovizovala jsem, chopila jsem se potenciálního pouta mezi námi oběma rukama. „Jednu plechovku ti přinesu.“ „To ne, to nemusíš,“ vyhrkla rychle. „To vážně není třeba.“ „O nic nejde,“ odpověděla jsem, spokojená sama se sebou. Přemýšlela jsem, kolik ten hnus stojí – vypadal snobsky – a jestli ho jde objednat online po kusech, nebo bych si musela koupit celou krabici. Co kdyby ji čekala hned zítra? Musela jsem přijít na nějakou výmluvu. Uchopila vidličku a vrazila ji do svýho salátu. Strčila si sousto mokrých listů do pusy. Každý kousnutí do sendviče bylo dusivý, 99
Ukázka elektronické knihy