98
Karin Härjegård
„Takovou luxusní večeři?!“ Naliju sklenici vína a podám jí ji. „Skål! A vítej!“ „Děkuju. Na zdraví!“ Vytáhnu cherry rajčátka, nakrájím je na kousíčky a dám je do misky. „Tipuju si, že jsi ten druh člověka, co chce mít všechno hotovo, než hosti dorazí,“ podotkne zpoza mých zad. „Jo, to asi jsem.“ Mohla bych jí vyprávět o tom, jak se vždycky snažím, aby bylo krásně prostřeno a svícny a vázy s květinami byly přesně uprostřed stolu, když hosté přijdou. Jak ráda vařím, ale vždycky jsem nervózní, když musím sedět s ostatními a konverzovat. Nejradši utíkám zpátky do kuchyně, abych kontrolovala troubu nebo něco vytahovala z mrazáku. Tam se vždycky nadechnu a zklidním před tím, než zase začnu s ostatními u stolu řešit nesmysly. Nic z toho jí říkat nebudu. „Scházíte se s mužem s takovýma lidma, se kterýma musí být vždycky všechno perfektní?“ „To nevím.“ Uvědomuji si, že odpovídám krátce. Nechci mluvit o sobě, Martinovi a našem životě. Přijde mi to jako jiný svět. Cizí a vzdálený. „A ty, Louise?“ zeptám se radši já jí a krájím přitom okurku na malé kousky. „Žiješ sama?“ „Jo. Teda s Benyou. A zatím to nehodlám měnit. Jsme v jednom nájemním bytě v baráku, co patří našim. Víš vlastně, proč se jmenuje zrovna Benya?“ Zavrtím hlavou. „Benya znamená ‚být světlý‘, ‚svítit‘.“ „Krásné jméno.“ „Ona je moje světlo. Osvítila mi život od samýho začátku, kdy jsem ji dostala.“ Fenka, jako by věděla, že mluvíme o ní, se doplouží do kuchyně a položí hlavu Louise na kolena.
Horké vafle a ledové koupele
99
„Chodila jsem se Sebastianem, jedním klukem z Göteborgu. Potkali jsme se tady na severu, když tu byl s partou na jarňákách. Pracovala jsem u vlekařů a on mě pořád uháněl. Nenechal se odbýt, dokud jsem nekývla na společnou večeři. Nebyla jsem úplně proti, on je hodně pěknej kluk. Dali jsme se dohromady a nějakou dobu jsme oba pendlovali mezi Tänndalenem a Göteborgem. Bylo to fakt náročný. Přece jen Göteborg není tady za rohem.“ Lokne si vína. „Dobré,“ pochválí ho. „Australské.“ Vypráví dál a nespouští oči ze psa. „Začali jsme řešit, že se sestěhujem. Jenže to znamenalo, že já se mám přestěhovat na jih k němu. To, že by šel on sem, nepřipadalo v úvahu, ačkoli měl takovou práci, že by ji mohl dělat odkudkoli. Takže jsem se nastěhovala já k němu do jeho bytu.“ Krájím dál papriku a avokádo a házím to do misky. „Byla jsem příšerně zamilovaná a měli jsme se fajn. Jenže pomalu jsem začala zjišťovat, že mu čím dál víc ustupuju. Dělala jsem přesně to, co jsem si slibovala, že nikdy dělat nebudu. To, co jsem viděla u kamarádek, který začaly žít víc život svejch chlapů než svůj vlastní.“ Naliju trošku olivového oleje do malé mističky a přidám rozetřený česnek. V hlavě se mi rozezní varovný signál. Nezní mi to nějak povědomě? Není to přesně to, co jsem dělala i já? Nežila jsem spíš Martinův život než ten svůj? Míchám tak usilovně, až vybryndám trošku oleje na stůl. Vypadá to, že si Louise ničeho nevšimla, protože vypráví dál. „Sebastian začal mít na všechno názor. Jak a kdy jsem měla co udělat. Najednou se mu nelíbilo, že se všude neholím. Pak mu nestačilo moje spodní prádlo, ale měla jsem si kupovat takový, co se líbí jemu, i když bylo strašně nepohodlný. A bylo toho čím dál víc, až jsem pak uklízela jen já, protože on byl unavenej. Nakupovala jsem, protože on toho měl hodně. Prala jsem, protože on vždycky zapomněl zabukovat prádelnu.“
Karin Härjegård
100
„To nebylo nic moc, co?“ Přidám sůl a pepř. „To teda ne. I když je Sebastin v jádru dobrej a slušnej chlap. Nemlátí nebo neponižuje ženskou nebo tak něco. Akorát nechápe, že dneska je už všechno jinak a že tu máme rovnoprávnost.“ Naliju zálivku na salát a promíchám. „Kdyby se ti chtělo, můžeš prostřít,“ požádám ji a podám jí talíře a příbor. „Doufala jsem, že budeme moct sedět venku, ale v poslední době je tu příšerně komárů.“ Ušklíbne se. „Vítej u nás na severu.“ Postavím jídlo na stůl. Sedneme si naproti sobě a já zapálím svíčku. „Prosím, pusť se do toho,“ vyzvu ji. Nečeká a vrhne se na jídlo. Kouše se zavřenýma očima. „Mňam, to je vynikající!“ „Babiččin recept.“ Uvědomuji si, že jím rychle. „Jakou já měla chuť na tyhle brambory!“ „Kéž by mě někdo naučil vařit,“ řekne Louise. „Nemám babičku, která by mě to mohla naučit. Naše nikdy vaření moc nezajímalo. Ti pořád jen celý dny pracovali a neměli na pořádný vaření čas.“ Zasměje se. „Já jsem to dítě, co vyrostlo na rybích prstech a bramborový kaši z prášku.“ „I tak to vypadá, že se nemáš špatně.“ Zmlkneme. Škoda že jsem nenastavila nějakou muziku na Spotify, která by nám teď vyplnila to mlčení. „Předtím jsi říkala, že by ses chtěla věnovat interiérům,“ vzpomenu si. „Jo. Fakt mě to hrozně zajímá! Chtěla bych pro lidi tvořit nádherný prostory a zařizovat jejich domy vybraným nábytkem a doplňky.“ „Co ti brání?“ Se smíchem zakroutí hlavou. „Vlastně nic. Jsem dospělá a můžu si dělat, co chci.“ Pozoruju ji. Pije hltavě víno. Ukázka elektronické knihy