Obrázek č. 10. Eva Datinská (roz. Berná) (zdroj: Český para lympijský výbor – Martin Malý)
Viditelnost handicapu hraje roli i při získávání sponzorů, bez kterých se vrcholoví sportovci neobejdou.40 Právě ve focus group s vrcholovými sportovci se projevilo, jak důležitý je druh postižení a viditelnost handi capu při hledání sponzorů. Vrcholová sportovkyně s handicapem (6) oznámila ostatním ve skupině: „Teď to neberte špatně, ale třeba já, když jdu za sponzorem, tak mi nic nedaj, protože na mně není handicap vidět. Radši to dají vozíčkáři, na kterým je to vidět a můžou to propagovat.“ Vrcholový sportovec s handicapem (2) doplnil: „Ano, ten handicap prodává. Když je to vidět, tak je to lehčí. Když je na Ježurovi (Jirkovi Ježkovi – pozn. autorky) vidět, že tu nohu očividně nemá, tak je to něco, čím se můžou pochlubit. Třeba Eva (Eva Datinská41 – pozn. autorky, viz obrázek č. 10) má prostě smůlu.“ 40 V České republice je jen minimální počet opravdových profesionálů, tedy sportovců, kteří nemusí chodit do zaměstnání a naplno se věnují pouze tréninku a svému sportu. Mezi ně, po mistrovství světa v parahokeji v Ostravě, nově patří většina českých parahokejistů (Česká televize, 2020a). 41 Handicapem Evy Datinské je pravostranná hemiparéza po dětské mozkové obrně. Ke sportu ji přivedla kamarádka v lázních v Železnici. Ve 14 letech se zúčastnila prvních zahraničních závodů na paralympijských hrách v Sydney v roce 2000. V Athénách už získala bronz ve vrhu koulí a stejný výkon zopakovala i v roce 2008 v Pekingu. O čtyři roky později v Londýně byla 98
Obrázek č. 10 dokazuje, že handicap Evy Datinské není viditelný. Patrný je až při zkoumání její chůze (mírně dopadá na pravou nohu) a handicap pravé ruky je také zřejmý až při bližším pohledu nebo napří klad při podání ruky.42 Kromě vizuální stránky postižených sportovců je důležitým faktorem i podoba sportu handicapovaných. Už v individuálních rozhovorech bylo zřejmé, že atraktivita sportu, jeho dynamika a napínavý průběh jsou pro diváky důležité. Na některé sporty reagovali respondenti pozitivně, na jiné negativně. Žena (4): „Já jsem někdy dost překvapená, jak třeba reagují kamarádi. Docela jsem je na sport handicapovaných naučila koukat, takže jsem na sebe docela hrdá. Ale zase některý ty zápasy nebo závody jsou fakt hustý. Koukněte třeba na sledge hokejisty, to je prostě pěknej sport.“ Jak bylo popsáno výše, nejvíce emocí vyvolala boccia, kde soutěží sportovci i s kombinovaným postižením a jde o sport, který hrají lidé s těžkým handicapem s možností asistenta (Česká federace boccii, 2019). Na „druhé straně“ stojí parahokej, ten je naopak považován za sport, který se nejvíce podobá sportu nehandicapovaných, což potvrdili i respondenti v kapitole 4.1.4 Paralympijský magazín. Svou oblíbenost u fanoušků a televizních diváků prokázal na domácím světovém šam pionátu v roce 2019, kdy zápasy českého týmu vyprodaly několikrát Ostravar Arénu (Paraostrava2019.cz, 2019), a semifinále proti Spojeným státům americkým bylo dokonce na ČT sport nejsledovanějším pořadem sportovního kanálu dne 3. května 2019.
4.3 Hrdinové, nebo chudáci? Dva pocity, které se nejčastěji objevovaly v individuálních i skupinových rozhovorech, byly lítost a/nebo obdiv k handicapovaným sportovcům. V případě obdivu docházelo k vytváření obrazu supermrzáků, kteří pře konali svůj handicap, a navíc dosáhli velkého úspěchu ve světě sportu. Toto stereotypní vyprávění, které definovali Silvaová s Howem (2012), se nejprve objevilo v polostrukturovaných hloubkových rozhovorech, ve kterých převládal spíše obdiv k handicapovaným sportovcům nad lítostí, poté se uznání potvrdilo i ve focus groups. Rodinný příslušník postiženého chlapce muž (9) dokonce mluvil o tom, že by handicapova ní sportovci mohli být příkladem pro všechny ostatní. „Obdivuji handi také bronzová a v brazilském Riu v roce 2016, kde se účastnila už svých pátých paralympij ských her, rozšířila svou medailovou sbírku o další bronz (Aktuálně.cz, 2016c). 42 Osobní zkušenost autorky s českou reprezentantkou Evou Datinskou. 99
capované sportovce. Vnímám je jako vzory pro společnost.“ Odhodlání ocenila i žena (9), která handicapované sportovce okomentovala takto: „Obdivuji, že našli sílu jít dál i přes handicap a sportují.“ V některých případech se ukázalo, že se pocity u respondentů mění nebo pociťují oba pocity, jak lítost, tak obdiv. Příkladem může být muž (10), který prozradil: „Cítím obojí. Jednak je mi líto, že se jim něco stalo, protože podle mě tím mají život těžší, a proto je obdivuju, že na to kašlou a sportují.“ Svůj pohled na handicapované sportovce změnil muž (1), postupně začal brát sport postižených jako další sportovní odvětví. „V minulosti se ve mně oba přístupy míchaly. Převažoval obdiv. Nyní už k tomuto druhu sportu přistupuji jako ke každému jinému. S určitou nadsázkou řečeno: Kategorii handicapovaných vidím podob ně jako třeba váhové kategorie ve vzpírání. Je logické, že v nižší váze nevzepřou tolik, co v supertíze, ale nevidím důvod kvůli tomu jednu vůči druhé nějak přeceňovat nebo podceňovat.“ Velmi emotivní výpo věď poskytl v individuálním rozhovoru dvaapadesátiletý muž, který měl zkušenosti se sportem handicapovaných jako divák a několikrát sledoval jejich vrcholné soutěže, popř. viděl reportáže ve zpravodajství České te levize. Muž (3) řekl: „Já se přiznám. Nemůžu si pomoct a ty lidi musím litovat. Člověk se dokáže vžít do jejich situace a nemůžu říct, že je beru jako zdravé lidi. Oni si prošli peklem. Samozřejmě, že je na jednu stranu i obdivuju, ale musím je i litovat, protože ten život nemají lehký. Nežijí tak, jak žijeme my, mají jiný život. O to víc je tedy musí člověk obdivo vat.“ Muž (3) se v rozhovoru přiznal k lítosti a automaticky očekával, že společenské vnímání je nastavené tak, že by handicapované litovat neměl, což je na této odpovědi také zajímavé. I v individuálních rozhovorech zazněly názory, ve kterých responden ti handicapované pouze litovali. Dokonce o dojímání mluvila třiašede sátiletá žena, která sport handicapovaných několikrát zaznamenala, jak ve zpravodajství České televize, tak v Paralympijském magazínu. Žena (6) řekla: „Když sleduji sport handicapovaných, tak se cítím špatně. Určitě je lituju. Nemají to v životě jednoduché. Když vidím, jak například člověk, který nemá ani jednu ruku, se věnuje lukostřelbě, je mi to líto. Jsou to lidi, kteří neměli v životě štěstí. Někdy mě to hodně dojímá.“ Velmi podobně pak mluvili i diváci ve skupinových rozhovorech. Po zhlédnutí reportáží ze zpravodajství České televize a z Paralympijského magazínu byly u respondentů k vidění emoce. U někoho osudy handicapovaných sportovců vyvolaly lítost, jiní o postižených mluvili jako o hrdinech, u dalších diváků se pocity míchaly. I když si někteří uvědomovali, že právě tyto pocity oddalují plnohodnotné „začlenění“, 100 Ukázka elektronické knihy