a morálními důvody. Jak může někdo tvrdit, že brání pravou víru, a hájit a vyzbrojovat přitom kacíře? Kardinál byl označen za padoucha a jeho placení zastánci se projevili jako političtí podvodníci. Neodsuzovali je však pouze náboženští fanatici, ale také jejich lidé; všichni totiž zastávali křesťanskou víru a řídili se její morálkou. V tomto případě je tradiční schvalování mravního pohoršení skutečně dokladem sdíleného mravního poznání. Jakkoli se zdá, že státní zájmy byly pro Richelieua vším, nestavěl je nikdy nad své náboženství. Jak jsme viděli, své specifické projevy mělo pokrytectví jak na straně puritánů, tak devótů. O to zde však nejde. Když z pokrytectví vinili Richelieua, věděl stejně dobře jako oni, jaké jsou jejich motivy: šlo o zradu víry pro čistě politické cíle, navíc zakrývanou chabými výmluvami z pera najatých písařů.66 V situaci, kde si všichni zúčastnění uvědomují amorálnost současné politiky, je možné odložit přetvářku a odhalit její snesitelnější tvář, přičemž mnohý zbloudilý velitel či politik tak může získat zpět svou bezúhonnost. Proto nás nepřekvapí, že se v době vzniku moderního státu stalo tak velkým nebezpečím „naivní“ pokrytectví. Řeč je o Pascalově a Molièrově době, jejíž události do značné míry vysvětlují zvýšený zájem obou o téma pokrytectví. Ani tehdy, ani dnes však není sebemenší důvod se v jízlivých útocích na pokrytce vyžívat. Molière si toho byl plně vědom a jestliže Tartuffe mu naháněl hrůzu, Alcestem nepřestával opovrhovat. Ukazuje nám tak, že je možné odsoudit bezohledného stratéga a neklanět se přitom před spravedlivým bojovníkem. V naší situaci, kde je pokrytectví přítomno zcela systematicky, jsou Alceste a Tartuffe i nadále našimi věrnými souputníky a pokračují v upevňování svých pozic. I dnes jsou zrádci konfrontováni se svými protějšky. Alcesta a jeho stoupence, kteří se všichni hlásí k ideálu absolutní upřímnosti, dodnes bolestně zklamává každá „naše společnost“.67 Jsou anarchis66
67
William Farr Church: Richelieu and Reason of State, Princeton: Princeton Uni versity Press 1972. Molière: Misantrop, přel. Vladimír Mikeš, Praha: Artur 2007, s. 10. Dílo cituje me ze dvou různých překladů s ohledem na to, jak citované pasáže odpovídají formulacím, na něž se Shklarová ve svém komentáři francouzského originálu či anglického překladu soustřeďuje. Pozn. překl.
98
ty ve svých postojích spíše než činech, a nepředstavují proto skutečnou hrozbu pro žádnou historickou společnost. V našich končinách se rozhodují mezi samotou po vzoru Alcesta a přijetím všudypřítomné politické přetvářky, na níž liberální řád stojí. V jiných společnostech jsou jejich vyhlídky tak chabé, že ani nestojí za to se jimi zabývat. Setkáváme se navíc s cyniky, které vede pohrdání politickou ideologií k tomu, že vnímají veškeré veřejné normy jako přetvářku. Také oni usilují o ryzost a přímost. Jde o malou skupinu intelektuálů, kteří se svou přílišnou upřímností vyřadili z politiky, a dokonce i ze současné podoby mravného života. Takovým zklamaným idealistům, kteří nehodlají dál tolerovat falešnou otevřenost aktivních politiků, bude nepochybně imponovat tvrdý, zato poctivý „realismus“. Vidíme to například u Christophera Marlowa a jeho Machiavelliho, který na jevišti tvrdí, že „není jiný hřích než nevědomost“, nebo u Nietzschových „poctivých lhářů“.68 Poctivá otevřenost byla skutečně jedním z Machiavelliho hlavních úspěchů. Nikdo jiný než on se neodvážil vidět věci tak, jak jsou, a předložit nám model „poctivého“ vladaře, jemuž nelze vyčítat nevědomost, neboť nepodléhá sebeklamu. Ovšemže lže, podvádí a zrazuje. Činí tak nicméně s plným vědomím svých činů. S takovým vladařem se ovšem setkáváme častěji na jevišti než v dějinách. Anouilhův Tomáš Becket o tento ideál usiluje, nedokáže mu však dostát. Většina machiavelistických vladařů se navíc brzy stane obětí svých vlastních intrik a je jen pochopitelné, že ve světě plném přebujelého sentimentu, laciného soucitu a mnohomluvné dobročinnosti se Nietzschova výzva k čisté, neochvějné upřímnosti setká s nadšenou odezvou. Právě toto morální klima přivedlo Nietzscheho k misantropii a získalo mu stoupence, kteří v určitou chvíli obrátili své opovržení proti liberální demokracii. Jediná konstruktivní kritika pokrytectví je ta, která nám říká, že společnost, v níž žijeme, neplní své deklarované zásady a sliby a nevyužívá naplno svých možností. Jakkoli je toto rozhořčené lamentování hlasem moralizující spíše než morální společnosti, není zcela bez účinku. Zatvrzelí odpůrci 68
Viz F. Nietzsche: Genealogie morálky, Třetí pojednání, oddíl 19, s. 123, kde je řeč o „,poctivé‘ lži“ (s odkazem na Platóna). Pozn. překl.
99
pokrytectví, jimž tyto hlasy patří, dokáží na rozdíl od těch, kdo jen mechanicky viní všechny okolo sebe, pojmenovat, v čem tkví konkrétní nedostatky. Taková kritika může politiky vyděsit natolik, že budou alespoň částečně korigovat své chování. Všichni ti, kdo přispívají k napětí mezi pokrytectvím a odporem proti pokrytectví prokazují liberální společnosti neúmyslné služby tím, že se navzájem drží v šachu. Jestliže jejich politický projev není morálně nijak zvlášť naléhavý, nepřekračuje alespoň normy základní slušnosti. Politika nesmiřitelných politických soupeřů není zdaleka tak osvobozující, jak doufali první liberálové, ani tak povznášející a demokratická, jak čekali mnozí jiní; vytváří však společnost, kterou proradnost a krutost ovládají v mnohem menší míře, než tomu bylo u všech jejích známých alternativ. Je to společnost, která by bez pokrytectví mohla těžko přežít. Klademe-li pokrytectví na první místo, stáváme se příliš náchylnými k morální krutosti a misantropii a naší politice schází vyváženost. Úvahy, jež jsem zde předestřela, však v žádném případě nemají sloužit k obraně pokrytectví – a už vůbec ne toho naivního. Mým jediným cílem bylo poukázat na obtíže, s nimiž se setkáváme, pokud pokrytectví přisuzujeme větší váhu než například krutosti. Jistě existují podoby pokrytectví, které jsou morálně výjimečně kruté, neboť lidi ponižují a zatvrzují je proti sobě navzájem, a které navíc nejsou v souladu se zásadami liberální demokracie. Sem patří například snobství, které je samo o sobě jistým druhém přetvářky. A ačkoli platí, že ne všechny formy snobství svědčí o pokrytectví, některé z nich pokrytecké skutečně jsou. Právě snobství je tak možná tím jediným typem neřesti, kterou je možné opovrhovat, aniž bychom se vystavovali rizikům, jež plynou z příliš vášnivého odporu k pokrytectví jako takovému.
100 Ukázka elektronické knihy