98
L i n a
J a n s e n
Clärenore vycítila za zády vyčítavé pohledy svého doprovodu. Její neustálé popohánění přineslo první úspěchy. Měli zaděláno na to, aby dohnali zpoždění. „Máme naspěch, abychom unikli sibiřské zimě,“ vysvětlila snad už po tisící. I když dozadu nemohla vidět, byla přesvědčena, že se Heidtlingerovi a Grunowovi protočily panenky. „Po cestě přes poušť budete celí žhaví po zchlazení,“ smál se velvyslanec. „Až pojedete do Bagdádu, čeká vás padesát stupňů. Kapoty se vám rozpálí tak, že vám poslouží místo kamen.“ Clärenore se opatrně obrátila k Heidtlingerovi a Grunowovi, ale ti zrovna obdivovali zahradu a velvyslancovým slovům nevěnovali pozornost. Kromě toho neuměli francouzsky, za což byla v tu chvíli vděčná. Ani Söderström velvyslanci podle všeho nerozuměl. Po uvítacím přípitku je sluha zavedl na místa na spaní. Trojice mužů sdílela větší pokoj, kdežto Clärenore měla vlastní, o něco menší. Obě místnosti měly balkon s výhledem na moře. „Na komodě leží dopis, který vám přišel již před týdny,“ upozornil sluha, mladý Libanonec. Stinnesovou už předtím napadlo, že veškeré služebnictvo v domě tvoří domorodci. „Psaní pro mě?“ Mladík přikývl. „Pochází z Německa.“ „Mnohokrát děkuji!“ Sotva sluha odešel, Clärenore přešla ke komodě. Že by problémy v továrně Adleru? Bude nutné z nějakého důvodu změnit trasu? Nebo píše matka? Od svého odjezdu Clärenore poslala domů pět dopisů. Odpověď nečekala, ale v skrytu duše si ji přála. Alespoň malé znamení, že na ni matka myslí. Věděla, že se Clärenore zastaví u francouzského velvyslance. Tuto návštěvu si totiž naplánovala již v Berlíně. S tlukoucím srdcem teď sáhla po obálce, obrátila ji vzhůru nohama a přečetla si jméno odesílatelky: Hilde Stinnesová. Takže nezapomněla. Zaplavil ji hřejivý pocit. Psaní si vzala
99
L i n a
J a n s e n
na balkon, posadila se do pohodlného proutěného křesla a opatrně obálku otevřela. Ve stínu malého pomerančovníku obezřetně rozevřela složený list světle růžového papíru. Přimělo ji to k úsměvu. K sestře to dokonale sedělo. Milá Clärenore, až budeš tento dopis číst, budeš mít část svého dobrodružství zdárně za sebou a mně se částečně uleví od starosti. Včera jsem od Tebe obdržela první psaní z Vídně.
Clärenore se podívala na datum pod podpisem. Hilde ho podala na konci května. Nyní bylo o měsíc víc. Za pár týdnů se vdávám.
Clärenore polkla. Na sestřinu nadcházející svatbu dočista zapomněla. Od konce léta se již bude jmenovat Hilde Fiedlerová. Jsem příšerně nervózní. Tobě to musí znít směšně, protože podstupuješ velké dobrodružství každý den. Jenže mnohdy nemohu v noci spát. Celé hodiny pak vleže bdím a dumám, zda jsem se rozhodla správně. Matka tvrdí, že kolem toho nemám dělat takový tyátr. Jednou se přece každá žena vdá. Jenom si tím splním povinnost. Jistě má pravdu.
Clärenore sevřela rty a svaly se jí napnuly. Moc dobře si uměla představit, jak matka vystavuje Hilde tlaku a nabádá ji, aby se lépe ovládala. V duchu její kárání slyšela: Vzchop se, jsi Stinnesová. Vdavky jsou povinností, kterou máš již od kolébky. Clärenore nikdy nechápala, proč by měla mít žena povinnost se provdat. V podniku mohla klidně pracovat i jako svobodná, a přesto rodině dopomáhat ke slávě, úspěchům a zisku. Četla dál a Hilda nyní přešla na veselejší tón. Stručně vylíčila přípravy na svatbu, krásné šaty, které si objednala v jednom berlínském módním salonu, dál psala o pořadu jídel,
100
L i n a
J a n s e n
výběru hudby a květinové výzdobě. Zmínila se také o mladších sourozencích, kteří dostali na internátu dva dny volna a už se na ně těší. Otto, Ernst a Else Tě co nejsrdečněji pozdravují. Sebastian se dennodenně vyptává, zda od Tebe nemám nové zprávy. Dělá si o Tebe starosti, stejně jako Ferdinand a Käthe. Ta by Ti nejraději poslala velikánský rebarborový koláč. Víš, ten, co Ti tolik chutná. Pravda, jejího koláče s vanilkovým pudinkem se Clärenore nemohla dosyta nabažit. Stýská se mi po Tobě daleko více, než bych si byla pomyslela, a lituji, že v den mé svatby nemůžeš být s námi. Budu na Tebe myslet a pošlu Ti foto do Moskvy. Mé svatební šaty by se líbily i Tobě. Nechala jsem je v Berlíně ušít podle návrhu jedné moderní francouzské návrhářky. Dávej na sebe pozor. Buď zdráva a zase se ozvi! V duchu Tě objímám. Tvá sestra Hilde. Clärenore psaní upustila. Hilde se ani slůvkem nezmínila, že by se po ní ptala matka. Jako by ji zcela vymazala z mysli a života. Ačkoli ji to nepřekvapilo a nic jiného nečekala, stejně ji ten nezájem bolel. Jak to, že stále ještě doufá v matčino uznání? Dávno jí muselo být jasné, že se ho nikdy nedočká. Bylo úplně jedno, jakou výpravu si naplánuje a jaké dobrodružství přečká. Matčinu lásku ztratila už tím, že se narodila jako holčička. Stále ještě jí zněl v uších rozhovor mezi rodiči, který kdysi pokoutně vyslechla. Jako by se odehrál včera. „Proč chceš na cestu poslat Clärenore? A navíc do Jižní Ameriky? Vždyť je to děvče! Naši synové jsou k tomu mnohem vhodnější,“ prosazovala je matka. Otec odpověděl: „Protože jí leží náš podnik na srdci více než ostatním dětem. Ona má o všem přehled a rychleji prokoukne souvislosti. Je talentovaná.“ „Clärenore se vdá a bude rodit. Jako to dělají všechny ženy. Cokoli jiného by bylo v rozporu s přírodními zákony.“ „Budiž, ale mimoto bude hrát významnou roli v podniku. Je zrozena k tomu, aby převzala odpovědnost.“
Ukázka elektronické knihy