aktivit a sportu bylo navrženo a využito několik konceptuálních rámců (Roberts 1992). Jedním z teoretických systémů, který se ukázal jako užitečný při zkoumání motivace ve sportu, je teorie sebedeterminace (Self-determination theory; Deci a Ryan 1985). Základním kamenem teorie sebedeterminace je koncept vnitřní motivace (intrinsic motivation), kterým se vysvětluje přirozeně aktivní povaha člověka. Dle této teorie však existují faktory, jež mohou tuto tendenci člověka podporovat, nebo ji naopak mařit. Jak upozorňuje Blatný et al. (2010, 161) „v tomto smyslu existuje široký rejstřík osobního vývoje – od relativně aktivního a integrovaného (sebedeterminovaného) self po self fragmentované, pasivní, reaktivní a odcizené“. V rámci teorie sebedeterminace je popsána tzv. motivační sekvence (Vallerand 1997), jejíž součástí je předpoklad, že různé druhy motivace (které variují v relativní míře autonomie jednajícího subjektu) mohou mít různé důsledky, kognitivní, emocionální či behaviorální. Sebedeterminovaná (autonomní) motivace je v dnešní době spojována s celou řadou pozitivních kvalit jako například: well-being (Wilson a Rodgers 2007), tělesná sebeúcta (Thogersen-Ntoumani a Ntoumani 2006), otevřenost vůči zkušenostem a extraverze (Ingledew et al. 2004), pozitivní postoje k pohybovým aktivitám (Standage, Gillison a Treasue 2007), sportovní výkon, persistence (Vansteenkiste, Soenes a Lens 2007) či adherence ke cvičení (Chatzisaratis et al. 2003). Na druhé straně vnější (kontrolovaná) motivace například souvisí s maladaptivním perfekcionismem (Longbotton, Grove a Dimmock 2012), neuroticismem (Ingledew et al. 2004) a podobně. Navíc vnější motivace i amotivace mají pozitivní souvislost se znuděností a pocity neštěší (Standage, Gillison a Treasue 2007). Amotivace ve školní TV dle autorů úzce koresponduje s trávením volného času studentů, přičemž amotivovaní jedinci se dle nich často neúčasní pohybových aktivit ani mimo školní prostředí. Je však nutné upozornit na hierarchickou konceptualizaci motivace (Vallerand 1997), která zohledňuje různé úrovně obecnosti jednotlivých motivačních konstruktů, stejně jako různou úroveň jejich determinant a výstupních proměnných, na které má motivace vliv. Hierarchický model v tomto smyslu předpokládá, že jednotlivé typy motivace je možné vnímat ve třech úrovních obecnosti: globální, kontextuální a situační. Motivace na globální úrovni představuje obecnou tendenci být autonomní; ovlivňuje výsledné chování jedince napříč nejrůznějšími aktivitami. Motivace na kontextuální úrovni představuje tendenci účastnit se určitých kontextuálně specifických aktivit, například nejrůznějších 98
aktivit spojených s pohybovou činností (participace na mimoškolní TV, provádění pohybových aktivit ve svém volném čase). Vzhledem k tomu, že na situační úrovni je motivace ovlivněna velkým množstvím situačně specifických faktorů, nelze dle autorů (Hagger a Chatzisaratis 2007) motivaci na této úrovni vztahovat k chování napříč různými kontexty. Předpokladem tohoto hierarchického modelu je, že motivace na určité úrovni obecnosti ovlivňuje kognitivní, emocionální i behaviorální důsledky zejména na stejné úrovni obecnosti (Vallerand 1997). Na základě výše zmíněného jsme se v této studii zaměřili na vztah kontextuálně specifické motivace ve sportu ke globální sebeúctě a možné mediační efekty tělesných sebepercepcí tohoto vztahu. Sebeúcta, jakožto teoretický konstrukt na globální úrovni, byla a je předmětem zájmu psychologického výzkumu dodnes. Autoři ji v mnoha případech považují za souhrnný indikátor psychologického well-beingu a spokojenosti s kvalitou života. Navíc sebeúcta je spojována s celou řadou projevů chování podporujících zdravý životní styl (např. specifické stravovací návyky, účast ve sportu a pravidelné cvičení či nekuřáctví u adolescentů – Fox 1997). Součástí sebepercepční hierarchie je rovněž tělesná doména, která je však kontextuálně specifická. Velký důraz na tuto doménu je kladen zejména v oblasti sportu, kde je prezentaci vlastního těla, stejně jako tělu samotnému připisován mnohem větší význam než v jiných oblastech. Není tedy divu, že kontextuálně specifická motivace ve sportu se ukázala jako významný prediktor teoretických konstruktů vztahujících se k tělesné doméně. Rovněž např. Thogersen-Ntoumaniová a Ntoumani (2006) poukázali na negativní vztah sebedeterminované motivace ve sportu a obav z prezentace vlastního těla a pozitivní vztah sebedeterminované motivace a tělesné sebeúcty. Longbotton, Grove a Dimmock (2012) poukázali na významný vztah motivace ve sportu a sebeprezentace ve sportovním prostředí. Otázkou však zůstává, zda je kontextuálně specifická motivace ve sportu rovněž významným prediktorem sebeúcty na globální úrovni. Tímto vztahem se doposud zabývali pouze Zamboni, Crawford a Carrico (2008) a navíc ve vzorku homosexuálních a bisexuálních mužů. Vzhledem k charakteru výzkumného souboru použitého v této monografii (aktivně sportující jedinci) očekáváme, že kontextuálně specifická motivace ve sportu bude významným prediktorem sebeúcty na globální úrovni. Domníváme se však, že tento vztah může být mediován tělesnými sebepercepcemi jedince vzhledem k jejich významu ve specifické oblasti sportu. 99
3.7.2 Cíl studie Cílem této studie je ověření vztahu kontextuálně specifické motivace ve sportu ke globální sebeúctě a možných mediačních efektů tělesných sebepercepcí tohoto vztahu. 3.7.3 Hypotézy Vzhledem ke komplexnosti vztahů mezi měřenými proměnnými uvádíme hypotetické vazby v grafické podobě (viz Obrázek 12). Na základě navržené motivační sekvence (Vallerand 1997) a hierarchického modelu motivace (viz 3.7.1 Úvod) je však možné shrnout základní hypotézy této studie následovně: H6.1: Kontextuálně specifická motivace ve sportu bude mít významný efekt na sebeúctu na globální úrovni. H6.2: Vztah motivace ve sportu a globální sebeúcty bude mediován kontextuálně specifickými teoretickými konstrukty tělesné sebepercepce. 3.7.4 Metodika 3.7.4.1 Výzkumný soubor Výzkumný soubor, N = 457 studentů Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (UK FTVS), využitý v této studii, byl blíže popsán ve Studii 4 (viz Metodika). Průměrný věk výzkumného souboru byl 21,56 let (SD = 2,11) a obsahoval 290 mužů a 167 žen. Všechny testované osoby se dotazníkového šetření účastnily dobrovolně a souhlasily se zpracováním dat pro výzkumné účely. 3.7.4.2 Diagnostické prostředky Dotazník sportovní motivace Různé druhy motivace, které variují v relativní míře autonomie, byly měřeny pomocí české verze Sport motivation scale (SMS; pro detailní informace viz Studie 4; Příloha 3). Dotazník obsahuje 28 položek, u kterých je možné vyjádřit míru souhlasu na škále od 1 do 7. Validizační studie v zahraničí, stejně jako výsledky Studie 4 této monografie a nedávná studie (Komarc, Harbichová a Scheier 2020) poukazují na 100 Ukázka elektronické knihy