Jadesola Jamesová
Pro mě jí rozhodně moc neměl,“ dodal Akil tlumeně a pořádně zahořkle. Hrdlo se jí stahovalo a chtělo se jí plakat. Netušila, proč ji to tak vzalo. Její neosobní, racionální stránka si uvědomovala, že má Akil svým způsobem pravdu. Ale co ji na tom trápilo, byla absolutní absence zájmu jejího manžela o otce. Byl vážně tak chladný, tak neúprosný? Dokázal opravdu odsouvat své bližní z očí a z mysli takhle snadno? Nakonec jí udělal dříve něco podobného. A i když jí tehdy nic nesliboval, stará bolest se vydrala zpátky na povrch, nezvaná a nevítaná. Akil na ni zíral napůl vztekle, napůl ostražitě, jako kdyby se snažil vybrat si mezi tím jí vynadat a pokusit se objevit, proč je tak rozrušená. „Vím, že jsi jen chtěla pomoct,“ pronesl po dlouhé chvíli. Stále měl v hlase tu zlost, ale trochu ustoupila. „Jasně.“ Tobi poplašilo, když jí z levého oka ukápla slza. Nenápadně ji setřela. Akil beze slova vytáhl z kapsy čtvereček čisté bílé látky a ona zavrtěla hlavou. „Nepotřebuju ho.“ „Vezmi si ho.“ Poslechla ho a dotkla se kapesníkem očí. Akil se zaklonil do opěradla a zkřížil ruce na prsou. Měl impozantní výraz. „Nechci, abys na tohohle člověka mrhala slzami.“ „Jako malá jsem ho měla ráda, Akile,“ zašeptala, hlas tlumený vrstvou bílé látky. Voněla jeho vůní a ona zavřela oči. Zabolelo ji na hrudi. Co to s ní bylo? Proč byla poslední dobou tak naměkko? „A ta vzpomínka je všechno, co mi teď zbývá. Neřekneš mi, co se stalo? Nemůžu si dělat správné závěry, když neznám celý příběh.“ Akil vypadal jako zvíře v pasti. Byl rozčilený a odtažitý, a to vše najednou. Pak se nadechl. „Možná. Ano. Ale ne dneska,“ řekl ostře. „A ty se tam nevrátíš,“ dodal po chvíli. Mluvil klidně, obavy z něj prozatím vymizely. 98
Princezna, kterou potřebuje
Tobi ztuhla. „To je rozkaz?“ „To je fakt.“ Akil vstal ze sedadla. „Už se k tomuhle nevhodnému tématu nebudeme vracet, když tě tak očividně mučí, ale ty se k němu nevrátíš. Rozumíme si, Tobilolo?“ Tobi poklesla brada. „Ty mi zakazuješ tam jít?“ „Máš na práci jiné věci, jako třeba příjemný, jednoduchý úkol plánování pohřebního obřadu za mého bratra, který jsi určitě zanedbávala, aby ses mohla místo toho honit za senilním starým chlapem. Najdi způsob, jak ten problém vyřešit bez toho ho do něj zatahovat. Nebo ještě lépe, důvěřuj mi, že se o to postarám bez toho, abych se musel snižovat k tomuhle!“ Akil se obrátil a bez dalšího slova vyšel z vagonu.
99
JEDENÁCTÁ KAPITOLA Dva dny. Trvalo dva dny, než k němu Tobi utrousila jediné slovo mimo pozdravu. Akil si namlouval, že mu na tom nesejde, potlačoval ten nepříjemný pocit, který se vynořil kdykoli, když si opakoval jejich hádku v hlavě. Měl nakonec tolik jiného na práci. Po úvodních ceremoniích následovaly brífinky. Spousta brífinků. Akil si takhle neschopný naposledy připadal na škole, kde ho zastiňovala Malikova genialita. Trávil noci ve veliké pracovně, kde mohl být o samotě, po tom totiž toužil nejvíce. Malik během své krátké vlády nic nezměnil. V paláci zůstala řada přízraků, kteří Akilovi posměšně našeptávali, hodnotili všechno, co dělal a opakovali mu ochotně do uší slova starého krále. Koho se snažíš obalamutit? Na tohle nemáš. Selžeš – tak jako vždycky. Stálo ho všechny síly ty hlasy vytěsnit, vyžadovalo to terapii a disciplínu, které budoval poslední tři roky. Od svého odchodu neselhal v ničem. Kdyby ho rodina netlačila k zemi, měl by úspěch. Musel být pečlivý a pozorný způsobem, kterým před svým odchodem nikdy nebyl. Postupoval stejně jako při podnikání v Maroku: poslouchal záznamy jednání z toho dne, dělal si vlastní poznámky, ujišťoval se, že chápe každý koncept, než se přesunul na další, v podstatě se učil podrobnosti všeho, na co jeho otec a bratr Ukázka elektronické knihy