jen postávala, zatímco Oliko tiše plakala, Eter se s kamen‑ ným výrazem dívala do dálky, otec se rýpal v hlíně a opíjel se a bratr procházel kolem cizích náhrobků a drmolil jména zesnulých, jako by to byla nějaká velká zábava. Nevěděla jsem, co mám cítit, mé vlastní rozpoložení pro mě bylo jen těžko snesitelné. Samozřejmě jsem tušila, že se ode mě očekává smutek a sklíčenost, věděla jsem, že bych měla za‑ ujmout tragickou roli osiřelého dítěte, ale všechno ve mně se tomu vzpouzelo. Matka z mého života zmizela tak brzy, že mi nezbylo nic než cizí vzpomínky a popisy. A tak jsem záviděla všem, kdo byli přede mnou. Všichni měli něco nadmíru cenného — živou vzpomínku —, zatímco já se musela spokojit jen se zbytky. Ze všeho nejvíc jsem se však zlobila na Ratiho, který si očividně užíval role tragédií po‑ stiženého dítěte, syna, kterého jakmile se doslechli, že mu chybí matka, všichni litovali. A teď mě ta svéhlavá holka, na kterou jsem se beztak zlobila, vyzvala, abych ji doprovodila na hřbitov. „Co tam chceš dělat? Čí hrob chceš navštívit?“ zeptala jsem se. „Otcův hrob,“ řekla střízlivě, bez jakéhokoli náznaku smutku, a já ji na zlomek vteřiny obdivovala za její do‑ spělost. Vzala mě za ruku a táhla mě ven. „Prostě pojď se mnou.“ Tím o mně vynesla rozsudek, tím zpečetila cosi velkého a já se opět cítila výjimečně, zvláštně. Jely jsme trolejbusem k dostihovému závodišti. Do No‑ vého města jsem se dostala jen zřídka, bylo to pro mě jako cesta přes půl světa, sama bych se tehdy tak daleko od do‑ mova neodvážila. Odtamtud jsme celé udýchané stoupaly prázdnou ulicí lemovanou cypřiši ke hřbitovu Saburtalo.
98
Bylo horko a prašno. Ve svých vzpomínkách ji mlčky ná‑ sleduju, zatímco mě neomylně vede mezi hroby, labyrintem jmen, dat narození a úmrtí, kolem usušených a čerstvých květin, bezejmenných hliněných mohyl a jednoduchých dřevěných křížů. Najednou jsme se zastavily před nízkým, zdobným plo‑ tem, za nímž se nacházel opečovávaný náhrobek s čerst‑ vými karafiáty. Byl to prostý kámen z černé žuly, do něhož bylo vyryto jen jméno Davit Pirveli a datum. Příliš vyso‑ kého věku se nedožil, což mu samozřejmě propůjčilo auru tragického osudu. Nevěděla jsem, co říct, pozorovala jsem ji po očku a obdivovala její vyrovnanost. Na chvíli odešla, vrátila se s konví, zalila šeřík na straně, rozdělila karafiáty a zasnila se. Stála jsem vedle ní na prudkém červnovém slunci a neměla tušení, proč mě vzala na tak intimní mís‑ to, ale skutečnost, že mi prozrazuje nějaké další tajemství, mi nesmírně lichotila. „Jak umřel?“ zeptala jsem se, když mi mlčení začalo být nepříjemné. „Pro tenhle svět byl příliš dobrý,“ opáčila mi stejným věc‑ ným tónem. „Vybouchlo mu srdce. Bum! Přesně tak!“ Pokusila se rukou naznačit výbuch. Její vysvětlení na mě udělalo dojem, oddaně jsem přikývla. Samozřejmě byl tím nejlepším otcem na světě, protože k takové báječné ro‑ dině plné výjimečných žen se hodil jen nadmíru výjimečný a nesmírně citlivý muž, kterého zničila špatnost světa. Cestou zpátky k zastávce jsem s důrazem v hlase řekla: „Musela jsi ho mít hodně ráda.“ „Jo, hodně,“ odpověděla mi. A poprvé se do jejího vyrov‑ naného hlasu vmísil smutek. Potom jako proměněná řekla nakažlivě veselým tónem:
99
„A teď si zajdeme na zmrzlinu. Znám tu jednu cukrárnu poblíž, kde ti na zmrzlinu nasypou strašně moc strouhané čokolády.“ Od toho dne jsme byly nerozlučné. Teprve po dvou letech a několika návštěvách hřbitova jsem se dozvěděla, že Dina má s mužem ležícím pod náhrobkem společné jen příjmení a že její biologický otec, houslista z parníku, zřejmě nadále zcela zdráv pobývá v Oděse a o Di‑ nině existenci nemá nejmenší tušení. Když jsem se o tom podvodu dozvěděla, několik hodin jsem zuřila, durdila se a nadávala jí do lhářek, ale nakonec mě to přešlo a po jejím vysvětlení jsem opět podlehla jejímu kouzlu: „Mrtví přece mají radost, když za nimi někdo přijde. Tady toho nikdo nikdy nenavštívil. Představ si, že zemřeš a nikdo tě nepřijde navštívit.“ Proti tomu jsem neměla co namítnout, a tak jsem se poddala.
100 Ukázka elektronické knihy