věděl nebo si pamatoval. Malí chlapci a děvčata se tísnili na rohoži u učitele, na plácku vzadu za domem, a s předvídatelnou neochotou a sebezapřením odříkávali súry. I Júsuf by byl své studium postupem času zdárně završil, a směl by se považovat za ctihodného jako jeho spolužáci a starší. Jenomže ho poslali pryč. Chalíl ho sice naučil počítat, ale ani jednou nepřišel s tím, že by jeden či druhý měli číst z Knihy. Když při výletech do města zavítali do mešity, zvládal to Júsuf celkem bez potíží. Při dlouhých modlitbách mu sice myšlenky utíkaly jinam, a když se po něm chtělo, aby odříkával neznámé pasáže Koránu, byl nucen něco nesmyslně drmolit do hlučení ostatních, ale nikdy si neudělal ostudu. Ani nikdy nebyl natolik nezdvořilý, aby některému ze svých sousedů naslouchal příliš bedlivě v touze odhalit, jestli třeba nezakouší podobné nesnáze. Když si to odpoledne sedli spolu s Hámidem, věděl, že tentokrát už se z toho bídného kouta nějakým drmolením jen tak nevymluví. Hámid navrhl, že začnou hlasitým předčítáním súry Já Sín a budou se během čtení střídat. Júsuf otevřel Knihu a listoval stránkami. Hámid ho při tom podezíravě sledoval. „Copak ty nevíš, kde je Já Sín?“ zeptal se. „Já to nikdy nedokončil,“ začal Júsuf. Sikuhitimu. „Školu jsem nedochodil. Myslím, že to nebudu umět přečíst.“ „Co to povídáš? Ty neumíš číst?“ žasl otřesený Hámid. Vstal z podřepu a couvl před Júsufem nikoli ze strachu, ale jako před něčím ničivým či úděsným. „Maskini! Ty chudáku malá! To není správné! Oni tě to doma nenaučili? Co je to za lidi?“ Júsuf si ztěžka povzdechl. Styděl se za své selhání i potupu. I on už vstal, protože vsedě na zemi se cítil zranitelný. Měl hlad, byl unavený a přál si, aby nemusel podstoupit scény, o kterých věděl, že přijdou, nicméně pocit hanby nebyl tak děsivý, jak se původně obával. „Majmúno!“ křičel Hámid na ženu, jako by ho na nože brali. Júsuf si už začínal myslet, že i Hámid pociťuje účinky půstu a zanedlouho se zase posadí a bude mu tiše vykládat
97
o učení a povinnostech. Ale on najednou začal ječet a dočista podlehl hysterii. „Majmúno! Pojď, pojď sem! Proboha! Rychle sem pojď.“ Když Majmúna vyšla z domu, ještě si kolem těla omotávala šaty. Oči měla ještě zastřené spánkem, ale i tak se jí v nich zračila úzkost, která se ozývala Hámidovi v hlase. „Ženo moje milá, ten kluk neumí číst Korán!“ prohlásil Hámid a otočil se na ni s vyděšeným pohledem. „Nemá otce ani matku, a nezná ani slovo Boží!“ Důkladně ho vyzpovídali, jako by na to už dlouho čekali. Nesnažil se nic skrývat. Co mu k tomu řekla paní domu? A jak vypadá? Neví, jak vypadá, nikdy ji neviděl. Copak se o ní neříká, že je zbožná? To o ní nikdy neslyšel. Copak ho kupec nenutil chodit do mešity? Ne, ten s ním neměl co do činění, nechával ho jen pracovat v krámku. Copak nepomyslel na to, že když se nebude modlit, bude muset předstoupit před Stvořitele v celé své nahotě? Ne, nepomyslel, a nijak zvlášť nemyslel ani na Stvořitele. A jak mohl bez slova Božího odříkávat modlitby? Modlitby neodříkával, jen v pátek, když šli do města. To je tedy nadělení! Jejich výkřiky byly čím dál úpěnlivější, takže z domu vyšly i děti a staly se svědky celé scény: nejstarší Aša, které bylo skoro dvanáct a byla baculatá a veselá jako její otec, chlapec jménem Alí, který po matce zdědil kudrliny a zářivou pleť, a nakonec i malý Suda, který pořád jen brečel a nechtěl se hnout od sestry. Všichni se připojili ke všeobecnému lkaní nad tou hanbou. Majmúna si přitiskla ruku ke spánku, jako by se snažila zklidnit jeho tepání. Hámid lítostivě kroutil hlavou. „Chudák chlapec! Chudák chlapec! Takové neštěstí jsi nám přinesl do domu,“ stěžoval si. „Kdo by si to kdy pomyslel?“ „Ty za to nemůžeš,“ uklidňovala ho Majmúna a prokládala slova úpěním. „Jak jsme to mohli tušit?“ „Nic si z toho nedělej,“ obrátil se Hámid na Júsufa, když v nich sílící hrůza překonala pomyslný vrchol. „Není to tvoje chyba. Bůh bude vinit nás, protože jsme se předem neujistili, že tě to naučili. Byl jsi u nás celé měsíce…“
98
„Ale jak tě strýc mohl v tomhle stavu nechat, celé ty roky?“ podivovala se Majmúna v touze najít spoluviníka. Tak zaprvý to není můj strýc, pomyslel si Júsuf. Vzpomněl si přitom na Chalíla a stěží potlačil úsměv. Nejradši by odešel a nechal je tam i s tím jejich naříkáním, ale pocit vlastní nedostatečnosti ho držel na místě. Z toho, jak dávali na odiv úlek a zděšení, se mu dělalo zle. Přišlo mu to jen jako vypočítavé a směšné divadýlko. „Víš, že my, co pocházíme od pobřeží, si říkáme waungwana?“ zeptal se Hámid. „A víš, co to znamená? Znamená to ctihodní lidé. Říkáme si tak zvlášť tady nahoře, mezi zdejšími zloduchy a divochy. A proč si tak říkáme? K tomu nás opravňuje Bůh. Máme svou čest, protože se koříme Stvořiteli, a chápeme a přijímáme vůči Němu jisté závazky. Pokud neumíš číst Jeho slovo a nedodržuješ Jeho zákon, nejsi o nic lepší než ti, co se klaní skalám a stromům. A jen o trochu lepší než zvíře.“ „Ano,“ přitakal Júsuf a zastyděl se, když slyšel, jak se děti smějí. „Bylo ti už patnáct?“ pokračoval Hámid mírněji. „Minulý radžab mi bylo šestnáct. Než jsme jeli do hor,“ odpověděl Júsuf. „Pak nesmíme ztrácet čas. Pro Všemohoucího jsi už dospělý muž a plně podléháš jeho zákonům,“ vysvětloval Hámid a začal se vžívat do vykupitelské role. Zavřel oči a potichu odříkal dlouhou modlitbu. „Jen se na něho podívejte, děti. Poučte se z jeho příkladu,“ vybídl je nakonec a napřaženou rukou ukázal na Júsufa. Vyvaruj se konopí, snažně tě prosím. Pouč se z mého strašného příkladu. „Ať chodí na Korán do školy s dětmi,“ navrhla rázně Majmúna a propíchla Hámida pohledem. „Nemusíš mu to pořád dokola omílat, jako by někoho zabil.“
99
Ukázka elektronické knihy