„Musel jsem zavolat mámě. Vůbec jsem netušil, kde začít.“ Znovu jsem se zasmála, ale k očím se ten smích nedostal. Přelil Grace přes ramínka poslední hrneček s vodou a zvedl ji i s osuškou. Vytáhl z odtoku špunt a já si k sobě přivinula své mokré miminko a políbila ho na tváře. Pocítila jsem silnou potřebu tu malou holčičku chránit. Protože bez ohledu na všechno, ona byla pro teď skutečně moje holčička. Děti jsem nikdy neměla v plánu. Před pár lety jsem si nechala podvázat vaječníky. Vzhledem k tomu, že se nevědělo, který gen způsobuje v naší rodině ALS, nemohla jsem podstoupit selektivní umělé oplodnění a nemoc vyloučit. I když jsem byla moc ráda, že jsem se narodila, navzdory všem rizikům, a i když mnozí lidé v mé situaci se rozhodli děti mít, já jsem ze zásady odmítala hrát ruskou ruletu s vlastními potomky. Nebudu dávat ALS další oběť. Od rodiny Priceů už dostala dost. Už jí nemusíme na oltář přinášet další bolestné dary. Existovaly i jiné možnosti. Dárkyně vajíček nebo adopce. Ale o tom jsem neuvažovala, když jsem si nemohla být jistá, jestli zůstanu naživu dost dlouho na to, abych mohla vychovat dítě. A ve stejné situaci jsem byla i teď. Nedokážu vychovat ani Grace. I když bych chtěla. Chtěla jsem věřit, že bude všechno v pořádku. Že se Annabel vyléčí, jako už to jednou dokázala. Že se pro svou dceru vrátí. Ale neměla jsem na takovou víru čas. Už ne. Nemohla jsem si dovolit vsadit na to a prohrát. Pro tuhle maličkou holčičku jsem potřebovala vymyslet nějaký dlouhodobý plán a potřebovala jsem ho vymyslet a aplikovat hned teď, dokud ještě můžu. „Neznáte nějakého dobrého právníka, který se specializuje na adopce?“ zeptala jsem se. 98
Adrian se opřel o kuchyňskou linku a utíral si ruce. „Někoho znám. Přemýšlíte, že byste ji adoptovala?“ Nemohla jsem mu říct pravdu. Nepotřeboval ji znát. Ani já jsem ji nechtěla znát. Fakt, že se jí budu muset vzdát, že jí budu muset najít novou rodinu. Ze srdce mi vybublala bolest a já ji spolkla. „Jen si myslím, že potřebuje stabilitu, víte?“ „Podepíše to vaše sestra?“ Potřásla jsem hlavou. „Netuším.“ Adrian hodil utěrku na linku. „Když to nebude chtít podepsat, můžete jí nabídnout peníze. Jako motivaci. Obvykle to zabere.“ Založil si ruce na prsou. „Vyřešila jste s rodinou všechno, co jste potřebovala?“ Dlouze jsem vydechla. „Tak nějak. To auto nabourala Annabel. Ukradla ho, což je dobrá zpráva, protože to znamená, že jste policii nelhal. Ukradla taky tátův telefon a peníze a mámin snubní prste…“ S posledním slovem jsem vzlykla. Nemohla jsem si pomoct. Nečekala jsem to a nemohla jsem to zadržet. Skousla jsem si ret a otočila se do obývacího pokoje. „Omlouvám se,“ vypravila jsem ze sebe. „Pořád se s tím srovnávám.“ Měla jsem pravidlo. Nelpěla jsem na věcech. Zakázala jsem si to, ať šlo o cokoli. Život je příliš krátký. Ale tohle bolelo. Mámin prsten byl nevelkým rodinným dědictvím, na kterém mi záleželo. Po mámě mi toho zůstalo tak zoufale málo. A teď bylo pryč i to. „Ohlásila jste to na policii?“ zeptal se zpoza mých zad. Kývla jsem a položila Grace na gauč, abych jí nasadila plenu. Těžce jsem polkla, než jsem mohla promluvit. Nechtěla jsem před Adrianem brečet. „Ohlásila, ale diamant na tom prstenu je moc malý. Celková hodnota nejspíš nepřesáhne tisíc dolarů. Nebudou ho moc hledat. Má na sobě vyryté slovo kismet, takže to asi není úplně nemožné, ale myslím, že ho nikdy nenajdou.“ 99
Popotáhla jsem. „Je to tak, jak to je. V pohodě. Má spíš sentimentální cenu, nic víc.“ Přistoupil ke mně zezadu a podal mi dupačky. Vzala jsem mu je z ruky, aniž bych se na něj podívala. „Vy jste přišla o maminku?“ Kývla jsem. „Ano. Když mi bylo šest. Autonehoda.“ Přetáhla jsem pyžamo Grace přes hlavičku. „Vaší sestře je o devět let méně než vám. Takže je nevlastní?“ „Táta ji měl s druhou ženou. Je to taky Brentova máma.“ „A kde je ona?“ Zapnula jsem poslední knoflíček a zvedla Grace. „Tak daleko od nás, jak je to jen fyzicky možné. A já se jí vůbec nedivím,“ zamumlala jsem. Otočila jsem se k němu a otřela si oči. „Omlouvám se, že jsem vám zablokovala skoro celý den. Děkuju, že jste ji pohlídal. Za minutku vám vypadnu ze života.“ „Nedáte si se mnou večeři?“ Ta otázka mě tak překvapila, že jsem zůstala stát a jen na něj zírala. Seděl na židli. Lokty se opíral o kolena, ruce měl sepnuté a pozoroval mě. „Chcete si se mnou dát večeři?“ zeptala jsem se a mrkala na něj. „Ano.“ „Vy těch mých sraček ještě nemáte dost? Nebo těch jejích?“ Kývla jsem směrem ke Grace. Uchechtl se. „Nemám.“ Nevyjížděl po mně. Tohle bylo čistě platonické. Ale mně se líbil a trávit čas s někým, ke komu bych mohla dřív nebo později něco cítit, nebylo v mém zájmu – ani v jeho. Netušil, do čeho se tady pouští. Můj život byl jako nějaký velkosklad, kde svítí obrazovka s velkým nápisem POČET DNÍ OD POSLEDNÍ NEHODY a číslo za ním bylo vždycky nula. 100
Ukázka elektronické knihy