Za černou řekou
Nic se za nimi neozývalo. Když urazili něco přes kilometr a půl, Balthus řekl: „Zogar Ság chytá mladé levharty a cvičí si z nich lovecká zvířata?“ Conan zavrtěl hlavou. „Toho levharta přivolal z lesa.“ „Ale jestli umí poroučet zvířatům,“ nedal se Balthus, „proč proti nám nevyburcuje všechna? V tomhle pralese je levhartů plno. Proč na nás poslal jenom jednoho?“ Conan nějakou dobou neodpovídal, a když tak učinil, byla z toho cítit zvláštní nesdílnost. „Nedokáže poroučet všem zvířatům. Jenom těm, co si pamatují Džhebbala Sága.“ „Džhebbala Sága?“ zopakoval Balthus váhavě to prastaré jméno. Za celý život ho slyšel nanejvýš třikrát čtyřikrát. „Kdysi ho uctívaly všechny živé bytosti. To bylo dávno, když ještě zvířata a lidé hovořili společnou řečí. Lidé na něj zapomněli; i zvířata zapomínají. Pamatuje si ho málokdo. Lidé a zvířata, co si ho pamatují, jsou bratři a mluví stejným jazykem.“ Balthus na to nic neřekl; napínal se proti poutům u piktského kůlu a viděl, jak noční džungle na šamanovo zavolání vyslala své zubaté stvůry. „Civilizovaní lidé se tomu smějí,“ prohodil Conan. „Žádný ale nedokáže vysvětlit, jak umí Zogar Ság přivolat z divočiny hroznýše, tygry a levharty a přimět je, aby ho poslouchali. Když něco lidé nedovedou vysvětlit pomocí své nedomrlé vědy, odmítají tomu věřit.“ Obyvatelé Tauranu měli k primitivismu blíže než většina Aquiloňanů; přetrvávala u nich pověrčivost, ačkoli její zdroje pohltila minulost. A Balthus viděl věci, z nichž mu ještě teď naskakovala husí kůže. Nemohl obludnou představu vyplývající z Conanových slov vyvracet. „Slyšel jsem, že někde v tomhle lese je prastarý háj zasvěcený Džhebbalu Ságovi,“ pokračoval Conan. „Nevím. Neviděl jsem ho. Tohohle boha si tu ale pamatuje víc zvířat než kde jinde.“ 97
Howard_Dobrodruh_Conan_vnitřek.indd 97
01.08.2022 10:01:52
robert ervin howard „Takže za námi vyrazí další?“ „Už vyrazila,“ zněla Conanova zneklidňující odpověď. „Zogar by nás nikdy nenechal stopovat jediným zvířetem.“ „A co budeme dělat?“ zeptal se Balthus celý nesvůj, pevně sevřel sekeru a rozhlédl se po temných kletbách nad sebou. Zamrazilo ho, v tu chvíli totiž čekal, že se na něj ze stínů vrhnou ostré drápy a tesáky. „Počkej!“ Conan se otočil, dřepl si a začal nožem vyrývat do hlíny zvláštní symbol. Balthus mu nakoukl přes rameno a polil ho chlad, ani nevěděl proč. Ve tváři necítil vítr, listy nad nimi ovšem zašustily a z větví se ozvalo zvláštní přízračné skučení. Conan s nečitelným pohledem zvedl hlavu, načež vstal a vážně shlížel na znamení, jež nakreslil. „Co je to?“ zašeptal Balthus. Obrazec vypadal prastaře a nic mu neříkal. Aquiloňan dospěl k závěru, že v něm nepoznává některý z běžných znaků nějaké převládající kultury, jelikož se nevyzná v umění. Ale i kdyby byl tím nejvzdělanějším umělcem na světě, nebyl by odpovědi o nic blíže. „Viděl jsem tenhle symbol vytesaný v jedné jeskyni, kam po milion let nevkročila lidská noha,“ ucedil Conan. „V neobydlených horách za Vilajetským mořem, ve druhé půlce světa. Později jsem viděl, jak ho jeden černý kúšský lovec čarodějnic nakreslil do písku jisté bezejmenné řeky. Trochu mi objasnil jeho význam – pro Džhebbala Sága a zvířata, která ho uctívají, je posvátný. Sleduj!“ Stáhli se do hustého porostu o několik metrů dál a mlčky napjatě čekali. Z východu se slabě ozvaly bubny a odkudsi ze severu a západu jim odpověděly jiné bubny. Balthus se zachvěl, i když si uvědomoval, že ho od chmurných hráčů na ty nástroje, jejichž tlumené tepání bylo zlověstnou předehrou připravující temné jeviště na krvavé drama, dělí dlouhé kilometry černého pralesa. 98
Howard_Dobrodruh_Conan_vnitřek.indd 98
01.08.2022 10:01:52
Za černou řekou
Přistihl se, že zadržuje dech. Potom z křoví za mírného zachvění listů vylezl velkolepý panter. Dopadaly na něj skvrnky měsíčního světla pronikajícího korunami stromů a pod lesklou srstí se mu vlnilo mohutné svalstvo. Držel hlavu u země a blížil se. Cítil, kudy prošli. Potom se rázem zastavil a strnul, čumákem se téměř dotýkal znamení vyrytého do hlíny. Dlouho zůstal nehybně přikrčený; klesl dlouhým tělem až na zem a hlavu složil vedle obrazce. A Baltha zamrazilo. Chování mocného masožravce bylo totiž projevem úcty a obdivu. Vzápětí se panter zvedl a opatrně vycouval, div že břichem nešoural o zem. Jakmile zajel zadkem do křoví, zprudka se obrátil, jako by ho náhle zachvátila hrůza, a zmizel jako záblesk kropenatého světla. Balthus si roztřesenou rukou utřel pot z čela a podíval se na Conana. V barbarových očích doutnaly ohýnky, jaké nikdy nerozzářily oči člověka vychovaného v civilizaci. V tom okamžiku byl dočista divokým tvorem a na člověka po svém boku zapomněl. Balthus v jeho planoucím pohledu letmo zahlédl a matně rozeznal dávné výjevy a napůl ztělesněné vzpomínky, stínů z úsvitu Života, jež rozvinuté rasy zapomněly a zapudily – dávné, pravěké přízraky, nepojmenované a bezejmenné. Potom se tyto niterné ohně skryly a Conan s Balthem mlčky vyrazil hlouběji do hvozdu. „Zvířat už se bát nemusíme,“ pronesl Conan po chvíli. „Zůstalo tam po nás ale znamení, které uvidí i lidé. Stopovat nás nebude hračka, a dokud nenajdou ten symbol, nebudou mít jistotu, že jsme zamířili na jih. Ani potom nebude snadné nás vyčenichat, když jim nebude pomáhat zvěř. Jenže les jižně od cesty bude plný válečníků, co po nás pátrají. Jestli zůstaneme v pohybu i po rozednění, určitě 99
Howard_Dobrodruh_Conan_vnitřek.indd 99
Ukázka elektronické knihy
01.08.2022 10:01:52