R EBECCA R AISIN
„Moc mě to mrzí,“ hájila jsem se chabě. Kde sakra všichni jsou? Jakmile fronta trochu opadla, pospíchala jsem do skladu, abych vybalila poslední zboží. Jeho doplňování bychom měli dát někomu na starost. Když se knížky povalují ve skladu, tak je neprodáte. Rychle jsem pospíchala k počítači a připravila letáky s reklamou: Kupte tři knihy a čtvrtou budete mít za poloviční cenu. Lidi mají slevy moc rádi a já dobře věděla, že musím dbát o to, aby Sophie neklesly tržby. Až budu mít víc času, zavedu další výhodné balíčky, aby lidé kupovali víc knížek. Už jsem dokázala poznat rozdíl mezi zákazníkem, který má rád knihy a jednu si kupuje, a mezi turistou, co si jen chce ze seznamu odškrtnout další pamětihodnost. Měli bychom z těchto návštěvníků udělat zákazníky.
S Ridgem jsme byli přímo přeborníci ve hře na honěnou po telefonu. Jako bychom nějak podvědomě dokázali vycítit, že ten druhý má moc práce nebo spí, a přesně v tu chvíli jsme volali. Šíleně se mi po něm stýskalo a dokázalo mě vzrušit i to, když jsem slyšela nahrávku v jeho hlasové schránce, ačkoli to znamenalo, že momentálně nemůže vzít telefon. Už jsem v Paříži byla týden a pořád ještě jsem si nenašla vhodnou chvíli na delší hovor s Ridgem nebo s holkami doma. Pomyšlení, že zatímco oni spí, já pobíhám po obchodě a dny mi splývají jeden s druhým, bylo velice zvláštní. Když vlna zákazníků mírně opadla, pospíchala jsem ven, abych zavolala Ridgeovi. Snažila jsem se spočítat časový rozdíl a doufala, že ho stihnu dřív, než odjede z hotelu. „Dobré ráno, krásko moje,“ prohlásil zastřeným hlasem prozrazujícím, že se právě probudil. Úplně jsem ho viděla, jak tam leží 97
KO U Z E L N Á PA Ř Í Ž – O B C H Ů D E K S K N I H A M I
a opálené, svalnaté tělo mu zakrývá naškrobené bavlněné ložní prádlo. Tmavé vlasy si pročesává rukou. Má svůdný omámený výraz, jako by se právě probral z krásného snu. „Dobré ráno, pane. Ty se ještě povaluješ v posteli?“ Zachmuřeně vzdychl. „To ano, ale bez tebe to vůbec není zábava.“ „To doufám.“ Prošla jsem ulicí na náměstí Reného Vivianiho a dorazila k mříži plné popínavých růží, které krásně voněly. Posadila jsem se pod oponu listů a snažila se ochránit před silným větrem. I když bylo chladno, déšť, který mi dopadal na tvář, mi připadal tak nějak kouzelný. Obzvlášť když se k tomu přidal Ridgeův hedvábný hlas. „Jak se vede? Prožíváš knihomolčin sen?“ Ozvalo se šustění papírů a pak zvuk tekoucí vody. Co bych na to měla říct, abych nepůsobila jako ustrašená myška? „No, ještě to tu nejde úplně hladce, ale určitě to nějak zvládnu. Ty překážky mě nemůžou zastavit, když na mě venku čeká Paříž…“ Lhala jsem jako o život. On byl tak sebejistý a ochotný ke změnám. Nechtěla jsem, aby si o mě dělal starosti, jestli to v tom pověstném velkém zlém světě zvládnu. „Vypadá to, že to tam máš pod kontrolou.“ „Jo, je to tu úplně super. Včera jsem se rozbrečela, když jsem uviděla van Goghův…“ Přerušil mě: „Vydrž chviličku, kotě.“ Okamžitě jsem zmlkla, protože na něj zřejmě mluvil někdo, koho jsem neslyšela. Když se znovu ozval, mluvil seriózně a věcně: „Promiň, ale už musím běžet. O Picassovi mi všechno povíš později.“ „Byl to van Gogh…“ Znovu s někým mluvil, a ať už to byl kdokoli, ozývala se v jeho 98
R EBECCA R AISIN
hlase naléhavost: „Musím končit, zlato. Vypadá to, že nastala nějaká krize. Jakmile to bude možné, ozvu se ti.“ Pak zavěsil a mně zbylo jen ťukání dešťových kapek. Opravdu má tolik práce, že si na mě nenajde ani pět minut?
Ani o několik dnů později jsem se nevzpamatovala z toho příšerného zážitku z ambasády, chovali se ke mně tak arogantně – pokaždé když jsem si na to vzpomněla, naježila jsem se. Proč jsem se za sebe nedokázala postavit? Jejich kázání pokračovalo snad půl hodiny a já se nezmohla na slovo. Pak mi Ridge náhle zavěsil. Zatím se mi neozval, takže se zřejmě jedná o fakt rozsáhlou krizi. Nechala jsem mu spoustu vzkazů, ale pak jsem to vzdala. Jen těžko jsem si to nemohla brát osobně. Vždyť přece musel někdy jíst? A spát? Sprchovat se? Tehdy si se mnou přece mohl pár minut telefonovat. Ale možná byl někde mimo signál, což už se stalo mnohokrát. Stejně tady mám úplně hektický život a nevím, čemu věnovat pozornost dřív. Stále jsem se úplně neseznámila s obchodem. Momentálně jsem doplňovala zboží do polic, zatímco TJ stál u pokladny. Bylo neuvěřitelně klidné období a my se usilovně snažili zvládnout co nejvíc práce, než dorazí další vlna turistů a milovníků knih. Pak se otevřely dveře a objevil se muž, kterého jsem během prvního dne v obchodě spatřila v zimní zahradě. Ten, co se skrýval ve stínu, jako by nechtěl, aby ho někdo viděl. Jeho světlé vlasy a modré oči mi opět byly povědomé, ale to přece nebylo možné. Žádné Francouze neznám, vždyť pocházím ze zapadákova. „Kdo je to?“ ptala jsem se TJe šeptem. Ten záhadný muž, který 99 Ukázka elektronické knihy