98
Christina Myers
i staromódní. Měla zaměstnance, účetního a v časopisech psali o jejím „velkoměstském stylu v maloměstsky šarmantním prostředí“. Jinými slovy, tvrdě pracovala a dařilo se jí. Byla jsem na ni pyšná a svým způsobem jsem jí i záviděla. „Mám sice plno, ale dostanu vás tam. Stříhání pro tebe a… jak jsi to říkala? Barvu pro tvou kámošku? Mám vás tu. Přijďte hned ráno, otevřu dřív, abyste mohly brzy zase vyrazit na cestu. Denise mi pomůže.“ „Moc ti děkuju, opravdu si toho vážím. Když jsem se zmínila o tvém salonu, Kay trvala na tom, že k tobě chce. Bude se ti líbit, je skvělá,“ líčila jsem jí. „Jestli se jí podařilo vykopat tě z toho vašeho zapadákova na ostrově, takže se zase jednou stavíš u vašich, už teď ji miluju. Škoda jenom, že nemůžete zůstat déle.“ „Škoda. Ale technicky vzato jsem v práci. Píchačky a tak, znáš to, ne?“ „Jo. Možná až se budeš vracet?“ Na okamžik jsem zaváhala. Čím víc jsem se vzdalovala od domova, tím méně jsem si byla jistá, kam se vrtnu potom. „Možná.“ Kristen pochopila, že na mě nesmí tlačit. „Takže se uvidíme zítra ráno.“ Vypnula jsem telefon, rychle zkontrolovala displej, jestli mi mezitím nenapsal David, a vrátila se do restaurace. Kay právě dojídala kus koláče. „Máme to domluvené. Volala jsem i mámě a tátovi, nejspíš zrovna teď převlékají ložní v pokoji pro hosty a čekají na krátký návrat marnotratné dcery a její potrhlé svěřenkyně.“ „Já jsem tvoje svěřenkyně? A potrhlá k tomu?“ přimhouřila Kay oči. „Jsi tak trochu obojí.“ „Jednou, až budeš v mém věku, zažiješ určitě takovou chvíli, kdy ti tvůj potomek nebo nějaký jiný mladší člověk naznačí, že jsi stará nebo že potřebuješ pomoc… Ty si pak vzpomeneš zrovna na tuhle chvíli, a budeš se cítit opravdu špatně.“
BLÁZNIVÁ JÍZDA
99
„Pokud budu žít tak dlouho, doufám, že se nebudu cítit špatně kvůli ničemu. Budu naprosto a totálně zenová. Sotva mě budou všechny podobné věci srát,“ prohlásila jsem a odfrkla si. Znovu jsem zkontrolovala telefon. Kay se zasmála. „Držím ti palce. Něco od mého pohledného synáčka?“ „Ne. Ale já jsem ne…“ „Jasně.“ „Já nemám žádné…“ „Jasně. Vždycky profesionálka.“ „Je sice vážně moc hezký, ale není zrovna můj typ, takže…“ „Rozhodně.“ „Proč mám pocit, že si teď ze mě děláš legraci?“ „Protože si ji tak trochu dělám.“ Zírala jsem na ni. „Tak díky.“ „David je divný. Jsem jeho máma, takže mám právo to říkat. Byl divný i předtím,“ odmlčela se, ale věděla jsem, co si mám místo toho „předtím“ domyslet. „I když byl ještě děcko. Všechno muselo běhat jako po drátkách, podle toho, jak si to nalajnoval.“ „To je asi dobře, ne?“ „V některých ohledech ano. Rutina může být uklidňující. Každou neděli si dává snídani v jednom malém podniku v New Westminsteru – vstane, nasedne na nadzemku – ve Vancouveru jí říkají SkyTrain – a jede dvacet minut do té restaurace. A ruku do ohně můžeš dát, že si objedná tři palačinky, dvě volská oka a dva kousky slaniny. Neděli co neděli. Když byla ještě naživu Melissa, přesvědčila ho aspoň čas od času, aby o víkendech podnikali i něco jiného. Ale potom…, začal tam zase chodit, každou neděli, ve stejnou dobu, na stále stejné jídlo. Myslím, že to pro něj bylo něco jako kotva, chápeš? Něco, co se dalo dělat, něco, na co se mohl těšit, když už nebylo co dělat a na co se těšit.“ Přikývla jsem, aby věděla, že poslouchám.
100
Christina Myers
„Dokážeme se zachránit, když to opravdu chceme. Pokud tedy můžeme. Lidé ale dokáží přežít strašné věci. Sama jsem jich pár přežila. Ty taky.“ „Aha,“ zašeptala jsem. „Jack a… to všechno… to není nic proti tomu, s čím se musel vypořádat David.“ „Ne, ale pro tebe to hrozné bylo. A pořád je.“ Podívala jsem se na svůj prázdný šálek kávy. Bylo to hrozné? Je to pořád hrozné? „Dřív jsem si dokázala představit Jackův výraz, když jsem… víš… vešla do toho pokoje, a oni tam byli. Někdy jsem o tom jeho výrazu přemýšlela celé hodiny a snažila se přijít na to, co to bylo. Šok? Vztek? Překvapení? Chtěla jsem, abych tam viděla lítost. Ale ať jsem o tom přemýšlela, jak dlouho jsem chtěla, nikdy jsem si nedokázala namluvit, že vypadal, jako že ho to mrzí.“ Kay mě nechala mluvit, ani se nepohnula, dokonce ani nepřikývla. „A teď už si jeho tvář vůbec nedokážu představit. Jasně, vím, jak vypadá. Ale ten okamžik, který jsem měla tak jasně vrytý do paměti, je nějak rozmazaný. Snažím se představit si ten jeho výraz, a pořád mi není jasné, co to bylo. Možná to nebyl ani šok.“ Vzpomněla jsem si, jak se Jack tvářil, když jsem se s ním viděla naposledy, než jsem odešla. Domluvila jsem si s ním schůzku, abych mu mohla předat papíry k našemu bytu, které jsem našla mezi svými věcmi a které by mohl potřebovat – a část mě ho chtěla ještě jednou vidět. Možná jsem doufala, že se bude tvářit nešťastně nebo lítostivě nebo tak něco. Ale on se tak netvářil. Byl šťastný. Jako opravdu šťastný. Tak šťastný, jak jsem ho už dlouho neviděla. A nesnažil se nějak si to u mě žehlit. Vlastně, když tak o tom uvažuju, byl mírný, smířlivý, nechal mě, abych se k němu chovala příkře i hrubě, jak jsem chtěla. Ale pod vší tou mírností a smířlivostí byl neuvěřitelně uvolněný, spokojený. Vypadal… vyrovnaně. „Určitě ho nijak netěšilo, že ti ubližuje. Většina lidí není tak bezcitná,“ ozvala se Kay. „Jo, ale nesnažil se moc, aby mi neublížil, že?“
Ukázka elektronické knihy