Josef Pecinovský
„Víš, doufal jsem, že najdu jinou skupinu a tam budou mít taky děvčata. Jsem už sice v letech, ale můj pták ještě něco dokáže. Sylvie mi říkala, že jsem starý kanec, a když viděla, jak se po těch našich holkách koukám, vždycky mě zapřísahala, abych na to zapomněl. Ale kdybys nepřišel ty, jak bychom se mohli udržet? No řekni. Nedaleko žije spolek několika ženských, říkají si amazonky. Nechtějí se k nám nastěhovat, ale chlapa potřebovaly. Tak jsem tam párkrát zašel. Ale to není k ničemu, jen tady všude kolem rozsévám své vlastní geny. O tobě jsem nějakou dobu věděl. Když vystoupíš na vrchol Sněžné a rozhlédneš se večer do kraje, za naprostého bezvětří je možné zahlédnout sloupec dýmu do vzdálenosti dobrých padesáti kilometrů. Tvůj oheň nebyl daleko a několikrát jsme se za tebou s Alicí vydali. Nevím, jak se to stalo, ale vždycky jsi nám nějak zmizel. Nechali jsme ti vzkaz. Když se nic nedělo, tak jsme si domysleli, že asi neumíš číst. Ani písmena, ani stopy. A pak jsme tě konečně našli, tam u toho kamene, co je na něm nápis, který neumí nikdo přečíst. Ano, tam, kde tě přizabila ta obluda. Díky za to, teď mi je trochu lépe, když jsi tady, tím spíš, že už vlastně nic nezmůžu.“ A Martin si uvědomil, že kdyby sem nepřišel a kdyby nebyl nemocen, tak by Munkrab jistě byl stále tím silným a zdravým chlapem. „Kurva, zasraný život,“ řekl nakonec. „Slib mi, že půjdeš o příštím slunovratu nahoru a přivedeš nám sem pořádného chlapa.“ Martinovi nezbývalo než to slíbit, i když výstup na Sněžnou nepovažoval za zvlášť přitažlivý zážitek. Občas se její vrchol vyloupl z mraků. Byl teď bílý jako homole cukru, tam nahoře musela být pěkná zima. „Víš, představuju si, že sem přijde nějaký Austrálec nebo indián z Amazonie, člověk, který dokáže žít s pří98
Mirzova vize
rodou, člověk, který by se tu snadno vyznal. Ale takových divochů je málo a pravděpodobnost, že přijde právě někdo z nich…“ Munkrab mávl rukou. „Ale pokud Velký propad zasáhl všechny, musí být mezi nimi i Austrálci, i indiáni. Ale řekni – opravdu se propadli všichni lidé? Jak se to máme dovědět? Máme věřit kamenným nápisům? Ostatně, už se cítím dost silný, půjdeme se zítra podívat na poklady naší jeskyně.“ ❊❊❊
Munkrab se ukázal jako nezdolný duch. Jakmile se zahojila viditelná zranění, zkoušel, co jeho tělo v tomto stavu dovede. Nijak nehořekoval nad svýma ochrnutýma nohama, měl krátké svalnaté ruce, které mu brzy dokázaly nahradit nohy. Pohyboval se na nich zvláštním způsobem, nejčastěji se valil vpřed jako buldozer. Bezvládné nohy přitom vlekl za sebou. Nechal si v jeskyni a okolí rozmístit desítky zvláštních madel a lan, která visela shůry. A po těchto lanech se dokázal vysoukat do výšky, takže to mnohdy vypadalo, že stojí. Byl neúnavný. Nový způsob pohybu trénoval každý den, mozoly na rukou mu brzy ztvrdly a Martin věděl, že by snad Munkrab dokázal tímto způsobem urazit celé kilometry, kdyby to bylo potřeba. Jednu chvíli se zdálo, že Munkrab zapomněl na hlavní úkol, který na Martina kladl, ale pak si ho jednou večer zavolal a znepokojeně mu začal říkat, co se mu nelíbí. „Děvčata si stěžují, že je zanedbáváš. Neříkej mi, že tě ty dvě moje nejstarší princezny tak utahaly.“ „Dělám, co mohu,“ odtušil nešťastný Martin. „Ale sám musíš uznat, že tady, přede všemi…“ Ukázal na prostor ložnice, kam bylo ze všech stran vidět. 99
Josef Pecinovský
„Tak s tím něco uděláme.“ Během dvou dnů nechal zřídit Munkrab oddělený prostor, jakousi chatu, ohradu z bambusových kůlů. Munkrab do ní Martina pyšně zavedl a ukázal mu dvířka na petlici a upravené lůžko vystlané raptořím peřím. „Tady teď budeš nocovat. No a nesmí tě překvapit, když tě tu a tam někdo navštíví.“ „Ale stejně bude všechno slyšet.“ „Kurva, tady nejsi na Zemi v hotelovém pokoji. Já jsem tady měl manželku a dělal jsem to s ní před očima všech holek. No, byla sice tma, ale děti o tom věděly a musely to vidět. Holky se nad tím nijak nepohoršovaly, prostě to braly jako normální projev života. Vy mladý jste nějaký úzkostlivý. Ona to má na svědomí stejně Sylvie, to její náboženství moc dobrého nepřineslo.“ „Copak nestačí, že už jsem si užil s Barborou a Alicí? Myslím, že…“ „Ty nemáš co myslet. Když už jsme jednou tady, a s tím asi nic nenaděláme, tak musíme koukat, abychom tady byli hodně dlouho a abychom tenhle svět ovládli. Až uvidíš jeskyni pokladů, budeš se divit, co všechno naši předchůdci dokázali.“ „A pak stejně vyhynuli,“ pronesl Martin poznámku, která Munkraba rozžhavila do běla. „Do prdele, jednou se to určitě povede. Jednou se najde někdo, kdo té sviňské pravěké přírodě odolá, jednou se najde parta lidí, která tady zvedne prapor civilizace. Ale kurva, to je jen prázdná fráze, co to melu. Možná to budeš ty, a tak se netvař tak sklesle. Vím, já se toho nedožiju, ale už vidím, že tady zase bude město a po ulici budou jezdit dostavníky a na obloze dokonce létat balony. Je to na tobě. Když nebudou děti, nebudou ani lidé. Tak se, do hajzlu, snaž.“ 100
Ukázka elektronické knihy