Chodím na Jih hned, jak máma odejde na kurz. Každé ráno seběhnu na dvůr, a jakmile uvidím ceduli Vítejte na Jihu, srdce mi poskočí. Vilmer pokaždé sedí na gauči a hraje. A každý den se zdá, že je rád, když ho vyruším, přestože to znamená, že umře. Obvykle si chvíli jen tak povídáme, než se rozhodneme, co budeme dělat. A pak prostě děláme prázdninové věci. Koupeme se v bazénu. Je tak malinkatý, že se do něj vždycky vejde jen jeden. I tak se člověk musí hodně skrčit, aby se vůbec mohl namočit. Ten druhý zatím vysedává v bazénovém baru. S pepsi a paraplíčkem ve vysoké sklenici. Potom se vyměníme. V Sunlight Taverně si dáváme jižanská jídla. Pizzu nebo párky, to je nejjednodušší. A někdy, když nemáme peníze, abychom si něco koupili, jíme prostě jen chleba. Ale říkáme tomu club sandwich. Vilmer zapálí svíčky a hraje číšníka. „Dáte si kafé latté?“ zeptá se a podá mi hrníček s olympijskými kruhy. 100
Chodím také do Rajské zahrady a Vilmer mi tam poskytuje kosmetické služby. Obleče si máminy bílé šaty, pustí relaxační muziku, nějaké Panovy flétny a housle. „Uvolněte se, relaxujte,“ říká klidně, pak namáčí odličovací tampony do vody a opatrně mi s nimi přejíždí po tváři. Ani jeden z nás ještě nenavrhl, abychom při západu slunce tancovali, přestože to je typická prázdninová záležitost, o které jsme říkali, že ji určitě budeme dělat. Jenže takovéhle tancování je prostě trapné, ať už bychom tančili každý zvlášť, nebo dohromady. Posloucháme písničky z playlistu a sedíme na gauči s výhledem na západ slunce. Ale netancujeme. Ani na pláži netrávíme tolik času, ta se nám zkrátka moc nepovedla. Občas ale předstíráme, že se sluníme, abychom si mohli říct, že jsme to dělali. Já ležím na mámině tyrkysovém lehátku, Vilmer na žluté plážové rohoži. V oslňujícím slunci přivíráme oči, občas dokonce usneme. Tedy minimálně já. „Bylas vůbec někdy doopravdy na Jihu, Ino?“ zeptá se Vilmer jednoho dne, když tam tak ležíme. „Ne,“ odpovím. „A ty?“ „Jo, jednou.“ Otočím se na bok a kouknu na něho. Leží na zádech, ruce za hlavou, mizí mu v kudrnách. Tričko má světle modré s reklamou na Electroworld. „Ale tenhle výlet na Jih se mi líbí mnohem víc,“ řekne a kouká na mě jedním okem. Jako by skutečně ležel na pláži v prudkém slunci. „Fakt?“ zeptám se. „Jo.“ 101
Nějakou chvíli nic neříká. Znovu zavře oči. „Protože tady není nikdo ožralej.“ Večer, než si jdu lehnout, stojím u okna. Koukám ke vchodu F, má okno ve třetím patře. Někdy mi večer ze svého okna zamává. Já mu zamávám zpátky, složím si ruce pod tvář, jako bych spala, a pak ukážu palec nahoru. Říkám mu tím, ať se dobře vyspí. Často na Vilmera před spaním myslím. Taky se mi o něm zdává. Ve snu na sobě pokaždé má červené tričko. Je zvláštní, že zrovna červené, protože jsem Vilmera v tričku téhle barvy nikdy neviděla. Mluvili jsme taky o tom, co se s naším Jihem stane, až skončí letní prázdniny. Sbalíme to všechno, když jsme si to tu tak pěkně zařídili? „Lidi přece na Jih jezdívají i na podzim,“ upře na mě Vilmer pohled. O tom, co jsem si myslela, než jsme s tímhle Jihem začali, neříkám nic. Že Vilmer je jenom náhradní kamarád, když tu není nikdo jiný. Že po prázdninách už kamarádi nebudeme. Že velmi pravděpodobně na podzim nebudou ani žádné cesty na Jih. Domluvili jsme se, že vše, co se děje na Jihu, na Jihu taky zůstane. Jako úmluva. Tajné spojenectví. Možná proto je tak snadné si tu povídat. Vyprávím o mámě, jak je pořád unavená a chodí na ten pitomej kurz. Že máme hrozně málo peněz. Že jsme se strašně mockrát stěhovaly a že mám v podstatě nula kamarádů. Vyprávím, o čem všem už jsem lhala. O Badevice, o Marii, o dárku pro Matyldu. O fotkách z dovolené v Blue 102
Ukázka elektronické knihy