a skoro jsem se nemohl pohnout. Nejednou jsem se pak musel belhat ulicí se starou dřevěnou sekačkou, abych jí přinesl nějaké peníze. Nakonec to došlo tak daleko, že ani otcova přítomnost nic nespravila, protože matka mu jednoduše zakázala, aby za mnou chodil. Vzdal jsem se naděje, že se můj život někdy zlepší. Dokud budu žít, budu matčiným otrokem. Každý den jsem měl míň rozhodnosti. Už jsem nesnil o Supermanovi nebo jiném vymyšleném hrdinovi, který by mě přišel zachránit. Věděl jsem, že otcův slib, že mě odtud odvede, byl podvod. Přestal jsem se modlit a myslel jsem jenom na to, jak přežít ze dne na den. Jednou ráno mě ve škole poslali za zdravotní sestrou. Vyptala se mě na moje oblečení i různé modřiny, které mi pokrývaly obě paže. Nejdřív jsem odpovídal tak, jak mě to naučila matka. Ale jak si sestra postupně získávala moji důvěru, začal jsem jí povídat o matce další a další věci. Dělala si poznámky a nakonec mi řekla, že až si budu chtít s někým promluvit, můžu za ní kdykoli přijít. Jak jsem zjistil později, začala se o mě zajímat, když ji na mě upozornila učitelka, která u nás suplovala na začátku školního roku. V matčině domě bylo zvykem, že si bratři v posledním říjnovém týdnu vydlabávali dýně na Halloween.
98
Mě se tahle výsada netýkala už od mých sedmi nebo osmi let. Nadešel večer, kdy se začínalo s vyřezáváním dýní, ale pro mě, hned jak jsem skončil s prací, napustila matka vanu. Znovu mi přikázala, abych měl hlavu pod vodou. Abych na to nezapomněl, popadla mě pod krkem a hlavu mi potopila. Pak vyběhla ven z koupelny a zhasla za sebou světlo. Když jsem pootočil hlavu doleva, viděl jsem malým koupelnovým oknem, jak se venku stmívá. Abych zabil čas, v duchu jsem počítal od jedné do tisíce. A ještě jednou. Hodiny ubíhaly a já jsem cítil, jak voda pomalu odtéká. Nakonec byla vana prázdná a mně začala být hrozná zima. Vtiskl jsem si dlaně mezi nohy a celým tělem jsem se přitiskl k pravé stěně vany. Zdola ke mně doléhaly zvuky Stanovy halloweenské gramodesky, kterou mu matka koupila před několika lety: kvílení duchů a démonů a vrzající dveře. Když byli kluci hotovi s dýněmi, zaslechl jsem, jak jim matka konejšivým hlasem vypráví strašidelný příběh. Čím déle jsem poslouchal, tím víc jsem je všechny nenáviděl. Bylo samo o sobě dost hrozné, čekat jako pes na kamenitém dvoře, až se rodina spokojeně navečeří, ale kvůli tomu, že jsem musel ležet v ledové vaně a třásl se zimou, zatímco oni se ládovali praženou kukuřicí a poslouchali matčino povídání, se mi už chtělo řvát.
99
Tón matčina hlasu mi ten večer připomněl starou dobrou mámu, kterou jsem měl před dlouhými roky tak rád. Teď už se dokonce i bratři chovali tak, jako bych v domě nebyl. Znamenal jsem pro ně míň než vyjící duchové ze Stanovy desky. Když šli kluci spát, vrátila se matka do koupelny. Zatvářila se překvapeně, že mě ještě pořád vidí ve vaně. „Není ti zima?“ posmívala se mi. Otřásl jsem se a kývl na důkaz toho, že je, a hrozná. „Tak proč můj malý sladký chlapeček nezvedne prdel a nejde se ohřát k otci do postele?“ Vypotácel jsem se z vany, natáhl si slipy a dohrabal se do otcovy postele, kde jsem úplně promáčel prostěradla. Matka se z důvodů, které jsem nechápal, rozhodla, že mě nechá spát v jejich ložnici, bez ohledu na to, jestli otec zrovna byl nebo nebyl doma. Sama spala nahoře u bratrů. Neptal jsem se proč, hlavně že jsem nemusel nocovat na vojenském kavalci ve studené garáži. Ten večer se otec vrátil z práce, ale já jsem usnul dřív, než jsem mu stihl něco říct. O Vánocích jsem byl na dně. Pomyšlení na dvoutýdenní prázdniny strávené doma mě děsilo. Nemohl jsem se dočkat návratu do školy. Pod stromeček jsem dostal kolečkové brusle. Překvapilo mě, že jsem tam vůbec něco našel, ale jak se ukázalo, nešlo o vánoční dárek v obvyklém smyslu slova. Brusle byly dalším
100 Ukázka elektronické knihy