Lovci lidí
97
mi to jelo. Asi jsem byl vyslyšen, neb přijíždí devítka a já do ní rychle naskočím. Ještě přes okno koukám, jak se dáma vzteká, ale už svištíme k nádraží. „Pěkné vánoční svátky, připravte si jízdenky, prosím!“ „To si nedáš pokoj ani o svátcích?“ starší chlap po mně škaredě loupne očima. A je po klidu, bleskne mi hlavou a snažím se zklidnit situaci. Marně. Na hlavním nádraží raději vystupuji. Od rána jsem brázdil okraje města a měl božský klid, v centru je to drsnější. Možná je to i hodinou – je už skoro poledne a střed je plný lidí. Návštěvu obchodů ruším a směřuji raději zase na periferii. V tramvaji bylo místo, a tak jsem se zatavil do vyhřá tého sedadla. Konečně teplo. Vyvezu se kousek dál, kde už snad bude lidí míň. Zatím pozoruji, jak se rodinné domky převlékly do vánočního hávu. Některé byly tak líbezné, že vypadaly jako z pohádky. Za mého mládí toho moc k vidění nebylo. Holt jiná doba. Ale dost ko chání, jde se na věc. Se slovy „revize jízdenek“ procházím celou tramvaj a vše je ok. Nijak to nehrotím, přece jen se blíží Vánoce a každý má plnou hlavu svých starostí. Dojel jsem až na konečnou, kde všichni vystoupili. Teda skoro všichni. Na zadní plošině se krčila hromádka neštěstí. Jejda, někdo tu zapomněl pejska. Takovou tu klasickou po uliční směsku. Koukám, obojek i známku má, postaráno
98
Vladimír Dyk
o něj evidentně je, tak kde je sakra majitel? Doufám, že to nebude ten případ, kdy si někdo pořídí zvířátko a pak mu je na obtíž. „Jak se jmenuješ?“ ptám se drobka a přemýšlím, kde asi najdu jeho pána. Pokud se neozve, bude to problém. „Co už s tím, na Vánoce jsem sám, tak v nejhorším budeme dva,“ říkám si nahlas a chlapák, jako by mi ro zuměl, začal najednou poskakovat a vrtět ocáskem. Teď ale koukám, že je to holka, takže chlapačka. Jen vědět, jak se jmenuje. „Čau, potřebuješ něco?“ ozvalo se z kabiny řidiče. „To seš ty, Karle, ahoj… Někdo ti ve voze nechal psa.“ „Teda, deštníky, rukavice, to jo, ale psa jsem tu ještě neměl,“ utrousil. „A nevšiml sis něčeho?“ „Čeho? Víš, že je na zadní plošinu blbě vidět, sám jsi přece jezdil. Ale počkej, na Jugoslávské někdo se psem byl,“ zamyslel se řidič. „Chlap nebo ženská? Kde vystoupil?“ bombarduji ho. „Brzdi, Danieli, ani nevím, jestli nastoupil. Ženská to určitě nebyla, spíš chlap, možná důchodce, ale ruku do ohně za to nedám.“ „A kde vystoupil?“ visím mu na rtech. „Moc to žereš. Vyhoď psa ven, však si pána najde.“ „To určitě, možná na vsi, ale tady dřív skončí nalo ženej v česneku. Hergot, přemýšlej…“ syčím nervózně.
Lovci lidí
99
„Na konečný určitě nebyl. Ale tys ho přece musel kon trolovat,“ zadíval se na mě tázavě Karel. Polil mě studený pot. Samozřejmě. Vždyť jsem to celé prošel. Nejraději bych se neviděl. Kdyby blbost nadná šela. Ale psa bych si snad všiml. Hlava mi šrotuje a sna žím se vybavit situaci. „Ne, pes tam určitě nebyl,“ kroutím zmateně hlavou a najednou mi to docvaklo. Jako bych to měl znovu celé před očima. Starší pán, důchodový věk. Měl u sebe ta kovou tu velkou „polskou“ nákupní brašnu. Jasně. Plno lidí převáží své mazlíčky schované, aby za ně nemuseli platit. „Mám to, kámo,“ vybafnu. „Měl ho zašitého v kabele a on mu zdrhl. Chlap si toho nevšiml a vystoupil, nej spíš na Halasáku, ale už bez pejsana,“ nadšeně uzavírám první část případu a hned mám lepší náladu. „Tak s ním počkej venku, já už musím jet,“ nesdílí mé nadšení řidič. „No jo,“ zabručím a jdu se psem ven. „Tak jak se, holka, jmenuješ?“ vyzvídám znovu a kou kám na známku. Že to není ještě menší, durdím se a po kapsách lovím brýle. Fenečka to pochopila po svém a nejspíš usoudila, že jsem ráno zapomněl na pravidel nou očistu, a rozhodla se to okamžitě napravit. „Nech toho a sedni,“ zavelím. „Budu ti říkat Ztra cenko.“ Čekal jsem nějakou odezvu, ale nic. Bylo jí evi
Ukázka elektronické knihy