98
Josh Haven
„Medvídek z bronzu velký jako třípatrový dům, natřený na žluto a s lampou na hlavě.“ „No, to zní… celkem zajímavě.“ „Je to hnus. Nesnáším Urse Fischera. Nejsi s ním příbuzný.“ Matt se usmál. Bentley vjelo na dálnici a minulo pouštní předměstí Dauhá zalité září světel z centra, které leželo hned za ním. Letiště se zřejmě nacházelo jen pět nebo šest kilometrů od centra. Fádní betonové obytné bloky oddělené písečnými uličkami ustoupily luxusním bytovým domům obklopeným svěžími zelenými parky. Všude zářily poměrně elegantní pouliční lampy – „Tyto lampy navrhla významná barcelonská architektka Beth Galí. Je jich přesně tisíc,“ oznámil jim šofér, aniž by se ptali. „Beth Galí,“ opakoval Matt. „To zní izraelsky.“ „Ne,“ namítl řidič. „Je z Barcelony. Po levé straně se blížíme ke Katarskému národnímu muzeu, které navrhl Jean Nouvel.“ „Páni,“ vydechla Kelly obdivně. Obrovská rozlehlá stavba vypadala, jako by byla poskládaná ze spousty plochých disků, které se navzájem protínaly v náhodných úhlech. „Je úžasné. Nádherné.“ „Děkuji, slečno Somersetová.“ „Vypadá, jako by nějakej obří kuchtík zakopnul a upustil tác plnej obřích talířů,“ podotknul Matt. Kelly ho ignorovala. Šofér také. „Vpravo je Muzeum islámského umění, navrhl ho I. M. Pei.“ „Já Peie miluju,“ přiznala se Kelly. „Je úžasné.“ Muzeum tvořené pouze pravoúhlými útvary připomínalo pískově zbarvenou kamennou hromadu obřích krabic z nákupů na Páté avenue. Velké krabice od oblečení dole, pak menší krabice od bot a nakonec, na samém vrcholu, krychlová krabička na prstýnky od Tiffanyho. „Je to nádhera,“ vzdychla Kelly.
Kapitální podfuk
99
„Kdo je Ájem Pei? Je nějak příbuznej s tím chlápkem z Black Eyed Peas?“ Kelly zavrtěla hlavou. Matt začínal být únavný. „Teď zastavíme v parku Dafna,“ upozornil je šofér. „Je z něj krásný výhled na čtvrť mrakodrapů.“ Travnaté kopce parku se vlnily podél katarského nábřeží ve tvaru půlměsíce. Na východě se rozprostíral Perský záliv. Na západě se tyčila nekonečná řada ohromných mrakodrapů různých exotických tvarů. Modernisticky rozvlněné věže připomínající ručně foukané skleněné vázy, jiné ostré a rozeklané jako krystaly v jeskyních. Tvar jedné z nich byl… poněkud sugestivní. Obrovský, nepatrně vypouklý válec se zaobleným vrcholem. Osvětlení v oranžovém tělovém tónu věci nijak nepomáhalo. Většina budov se koupala v záři milionů LED žárovek. Oranžovou věž z boků střežily dvě modré a jedna fialová. Za nimi stála menší, hranatější budova osvětlená zeleně a pak další žlutě. Šofér recitoval jejich názvy – věž Aspire, věže Palma jedna a dva, budova katarského Světového obchodního centra, věž Al Faisal, věž Dauhá (to byl ten velký falus). Na Kelly udělaly hluboký dojem. Deset minut se kochala architekturou a vdechovala čistý mořský vzduch: bylo teplo, vlastně horko, a foukal velmi silný vítr, ale po dni donekonečna recyklovaného vzduchu v letadle to bylo velmi osvěžující. Matt si zapálil a nabídl cigaretu šoférovi, který ji zdvořile odmítl. Když se vrátili do auta, Kelly otevřela okénko; měla pocit, že ji čerstvý vzduch zbavuje nervozity. Matt otevřel okénko, aby zastavil drnčivý zvuk, který se tvoří v rychle jedoucím autu s jediným otevřeným oknem. Bentley už zase mířilo po dálnici západním směrem přes centrum města; Kelly řekla šoférovi, že nechce nechat pana Abbáse déle čekat. Elegantní mrakodrapy postupně přenechávaly místo nižším, nevýrazným kancelářským budovám a pak monotónním betonovým panelákům, jako byly ty poblíž letiště. Město se změnilo
100
Josh Haven
v poušť a pak se na písečné arabské pahorkatině objevila luxusní čtvrť obezděných vilových komplexů. „Toto je čtvrť Al Rayyan,“ oznámil jim šofér, „ve které se nachází sídlo pana Abbáse.“ Jeli dvacet minut západním směrem od moře a mrakodrapů. „A teď vjíždíme přímo k rezidenci.“ Bentley odbočilo z perfektně vydlážděné a dokonale rovné ulice a po krátké příjezdové cestě dojelo ke vkusné, tradičně arabsky klenuté bráně prolomené v šest metrů vysoké vápencové zdi. Za bránou se objevila svěží zahrada: trávníky jako na golfovém hřišti, spousty palem a kvetoucích keřů sahajících člověku do pasu a vyumělkovaná síť úzkých kanálů, širokých asi tak právě na kajak, které vytvářely opakující se a pro muslimský svět tolik charakteristický geometrický vzorec. Podobný se dá najít na bílých mramorových podlahách a na stěnách mešit. Kelly by se vsadila, že kromě toho, že celé okolí zavlažují, v nich plavou i kapři koi. Pokud bude mít příležitost, ověří si to. Zpočátku se zdálo, že bentley jede po trávníku. Kelly chvíli trvalo, než si uvědomila, že je to příjezdová cesta z malých betonových dlaždic prorostlých trávou. Vůz mířil k širokému dvoupatrovému sídlu. V jeho bílé vápencové fasádě byly zasazeny dvoupatrové vstupní dveře, zřejmě z ebenového dřeva, ve stejném tvaru jako vstupní brána. Otevíraly se uprostřed a právě teď zely dokořán. Stál v nich muž – černé, prošedivělé vlasy, opálený a čistě oholený, v módním modrém obleku, s široce otevřenou náručí. „To je Simon,“ vysvětlila Kelly. „Simon Abbás.“ „A já jsem Jim Fisher.“ Kelly si ho nevšímala a vystoupila z auta. „Simone!“ zvolala. „Vítejte!“ pronesl Simon ve stejný okamžik. Oba se zasmáli. „Rád tě zase vidím,“ řekl a vykročil k autu. Odněkud se zjevili
Ukázka elektronické knihy