kola značky Graziella přijíždí Maddalena, rovná jako pravítko a s pohledem jistým si tím, co dělá. Když jsme vešli dovnitř, řekla mi, že Cristina jela pro paní Lenucciu, starou čipernou dámu s bílými vlasy připomínajícími cukrovou vatu. Ta stařenka byla něco jako hlásná trouba. S ní se každé tajemství vzápětí stalo věcí veřejnou. Důkazem toho, jak dovede být život směšný, zvláštní a podrazácký, byly ty hodiny strávené pohromadě. Jindy nám nikdy nestačil čas a stavěli bychom se na hlavu, jen abychom získali dalších deset minut, ale teď, když jsme se ocitli v boudě sami, jsme nevěděli co říct a neměli jsme hlad ani chuť. Jen jsme si hleděli do očí a drželi se za ruce. Maddalena se chvílemi smála a chvílemi plakala. Neustále mi opakovala: „Budeš na mě hodný, viď?“ Když mi došlo, že jí srdce buší strachy, abych ji snad do něčeho nenutil, napadlo mě, že ty peníze za šlapku byly fakt vyhozené do vzduchu. Naklonil jsem se jí k tváři poseté pihami: „Maddalè, neboj, já po tobě nic nechci. Nejsem přece zvíře,“ řekl jsem jí. Konečně se uklidnila, trochu se jí vrátil apetyt a my poprvé usedli ke stolu naproti sobě. S chutí pojídala pizzelle a potom dort, a že to byl nějaký dort, s piškotem a maraschinem. Když jsme se podívali z okna, uviděli jsme strýce. Ani na mě nekoukal nevraživě, protože v zásadě si právě tohle přál. Jenom teta ještě chvíli vyváděla. „Kdo vás oddá, vždyť na to ani nemáte věk?“ lamentovala. Až jsem jí poněkud opovážlivě odpověděl: „Buďte klidná, paní, nevím, jak se jmenujete, my máme hlavu a mozek a umíme je používat, mysleli jsme na všechno. Bratranec mého otce je kněz, a až mu tu novinu povíme, oddá nás bez průtahů, protože u nás v San Conu jednáme rázně a nejsme takoví puntičkáři!“ / 98 /
Kalábrijci a picciriddi ze sousedství mi tleskali. Paní Lenuccia nám ve svém milánském dialektu gratulovala: „Správně, Napolitáni! Fuitinou se jedině ušetří!“ A byla na nás milá a vlídná. Jako jediná říkala Napolitán a nemyslela to urážlivě. Taky že když jsme se vrátili z cesty za našimi polorozpadlými rodinami, ubytovali jsme se u ní v uvolněné podzemní místnosti. V čísle čtyři.
/ 99 /
Patnáct Pěkný na celé fuitině nebyl ten čas v boudě. Pěkná byla cesta „vlakem slunce“ v opačném směru. Fuitina v našem dialektu znamená malý útěk a přesně ten jsme podnikli. Malý útěk zpátky domů, abychom jeden druhému ukázali, kdo nás přivedl na svět, jaké vesnice nás přinutily vzít nohy na ramena, po kterých ulicích jsme se jako picciriddi proháněli. Vlak, který jede dolů na jih, není stejný jako ten, co jede nahoru. To je úplně jiná píseň. Prázdné vagony mluví jasně, říkají, že stejně prázdno a pusto je i ve vesnici, kam máme namířeno. Není tam práce, není tam co dělat a nejsou tam už ani ti, které sis myslel, že tam najdeš. Maddalena se bála cestovat v noci, a tak jsem ji tiskl k sobě pod záminkou, že ji chci uklidnit. Než jsme usnuli, povídali jsme si o svých vesnicích a já jí jen tak z legrace dával úkoly. Jako třeba: „Popiš mi svou matku, vesnici, školu, kam jsi chodila.“ Ona mi pak ty otázka oplácela a měli jsme o zábavu postaráno. Vzpomínám si, že chodbičkou projel pán s vozíkem s občerstvením, ale Maddalena jako správná manželka prohlásila, že nebudeme utrácet. Než jsem zavřel oči, vyprávěl jsem jí o cestě s Giuvou i o tom, kolik vody od toho dne uteklo… Giorgio a Mena, Mario a Carletto, tlusťoška, Maria Rosa s krás/ 100 / Ukázka elektronické knihy