na papír, připadal zázračný. Překreslovaly jsme takhle přenesené výjevy, hlavně ty ze zahrady kolem boudy. Od té doby jsem podobné kresby už nikdy nedokázala překonat. Také vlastně nevím, kde skončily. Škoda. Na Zlíchov jsem se rozhodla jít pěšky. Zajímalo mě, jak se to po té cestě za ta dlouhá léta změnilo. Kráčela jsem nejdřív silnicí pod naší Magnetickou horou. Bývala to tady taková zapadlá tichá cesta. Teď vlevo dole za křovím hučela nová šestiproudá dálnice. Auta frčela, pádila, honila se, aby některá vyjela vzhůru do Radlic a ta další zmizela v obří tlamě tunelu. Kam vedl, nevím. Za dálnicí se rozprostírala pláň nákladového smíchovského nádraží. Dál se jako útes tyčila hradba domů a za nimi tekla Vltava. Na druhém břehu se na kolmé skále vyjímala vyšehradská katedrála. Její špičaté věže pro nás bývaly vysílače mezigalaktických signálů. Zlíchovská kolonie stála ve stráni nad jednokolejnou tratí, která ze Smíchovského nádraží odbočovala vpravo vzhůru a vedla dál po klikaté dráze klenutých viaduktů nad Prokopským údolím. Tam, několik kilometrů daleko, se otáčela a vracela zpět nad zlíchovskou osadu. Tím ji uzavírala i shora a stoupala pak dál za Magnetickou horu až někam na Zličín a ven z města. Původní zdejší kolonii tvořilo několik přízemních domků s nejrůznějšími přístavbami, přístřešky a teráskami. I když tu žila Ema se svou maminkou, cítila jsem se tu vždy stísněně, celá ta chudobná vesnička na mě působila strašidelně. Žili zde staří, dřinou shrbení lidé, připadali mi jako mstiví duchové. Od těch dob se tu moc nezměnilo. I když některé domy se ztrácely pod polystyrenovými deskami a zářily plastovými okny, duch místa pořád zůstával zádumčivý, stále hleděl směrem zpátky v čase. Emin dům jsem ale nenašla. Místo něj tu trčela růžová krabice s garáží pro dvě auta. Zazvonila jsem. Nikdo se neozval.
97
Ve vedlejší zahrádce se však probudil jezevčík a ze všech sil na mě štěkal. V břečťanem obrostlé chaloupce vrzly dveře. Vykoukla z nich zvědavá stařenka. Hned jsem v ní poznala dávnou Eminu sousedku. Paní se na mě pousmála, i ona mě poznala. Okřikla psa, ten se okamžitě ztišil. „Projíždím po dlouhé době městem a zašla jsem se podívat na místa, kam jsem jako malá ráda chodila,“ vysvětlovala jsem nahlas staré paní, která se mezitím přišourala blíž, aby mě lépe slyšela. „Když Ema zmizela, Lidunka po dvou letech zemřela. Steskem.“ Poslední slovo polkla. Polaskala jsem ji po křehké papírové ruce. „Co se to stalo s jejich domem?“ „Nebyl nikdo, kdo by ho zdědil. Rozpadal se, kus omítky mi spadnul na pejska. Hlásili jsme to několikrát na magistrát. Emu prohlásili za mrtvou, dům propadl státu a jeden úředník ho odkoupil.“ Zakroutila jsem jen nevěřícně hlavou. „Místo aby domek opravil, strhnul ho a nechal postavit tohle. Pak to prodal. Teď tu bydlí třetí majitelé. Jsou pořád pryč.“ „Nevyptával se tu někdo v poslední době na Emu?“ „Kdepak, na ty dvě holky si už nikdo nevzpomene. Já a teď vy jsme jediné, kdo ví, že někdo takový vůbec žil.“ Paní jsem pohladila po hlavě. Zavřela při tom oči, jako kočka, které se léta nikdo mile nedotkl. Odcházela jsem dolů k trati. Štěkot jezevčíka slábl, na rozdíl od bolného dojmu v mém srdci zůstával daleko za mnou. Nízká obloha se ztěžka chystala setmít. Na tuhle roční dobu a všudypřítomné vlhko dnes vládlo teplo. Nejspíš se sem zatoulal saharský vzduch. Do Radlic jsem se vrátila autobusem. Ve večerce jsem si koupila instantní nudle, kuřecí čtvrtku, zeleninu a pepř.
98
—
Když jsem přišla domů, vstupní dveře byly zamčené. Pohlédla jsem vzhůru do prvního patra, kde měl pan domácí byt. Nikde se nesvítilo. Kajanovič nebyl doma. Vlastně jsem se ho ani nezeptala, co se stalo s tou jeho Sárou. Vypadá to, že zůstal sám, stárnoucí chlap, co začíná ztrácet kontakt s realitou. Na stole jsem našla láhev červeného. Milé gesto. Začínalo mě však štvát, že si sem Kajanovič lezl, jak se mu zachtělo. Pro jistotu jsem zamkla a klíč nechala v zámku. Pod lahví leželo několik přeložených kancelářských papírů sepnutých drátěnou svorkou. Byly to xerokopie textu ze staré kni‑ hy Posvátná místa král. hl. města Prahy z roku 1884. Nějaké věty by‑ ly podtrženy zelenou fixkou. Náhoda, nebo mi už opravdu hrabe? Otevřela jsem láhev vína. Konečně jsem měla čas i sílu na vydrhnutí koupelny. Pustila jsem se do toho s vervou a za chvíli jsem měla uklizeno, vycíděno. Vysprchovala jsem se a umyla si vlasy. Cítila jsem se příjemně. Oblékla jsem se do svých vytahaných tepláků. Oloupala jsem a nakrájela zeleninu a chtěla s masem vařit vývar. Jak jsem do kastrolu napouštěla vodu, zapraskala ve zdi elektřina a žárovky zablikaly. Vařič ale fungoval. Nastavila jsem ho a hrnec na něj postavila. Lehla jsem si s těmi papíry na postel. Na chvíli jsem zavřela oči. Alkohol mě uvolňoval, uklidňoval. Vypnula jsem myšlenky. Bylo mi teď zase opravdu dobře. Pak jsem začala číst: „Mniši Kar‑ tusiáni měli žíti po jednom v chyškách, modliti se, pracovati, přísně se postiti a zachovávati ustavičné mlčení. Dle pouště, v níž první klášter této řehole povstal, nazýváni mniši Kartus‑ tány a řeholní jich domy Kartousami. Kněží pěstovali též vědy a přepisovali spisy starých učenců i básníků. Všickni bratří stro‑ jili si ve svých chyškách sporý pokrm sami. Vstávali již o půlnoci k jitřním hodinkám, nosili spodní roucho žíněné a svrchní rou‑ cho se škapulířem i kápí z bílého sukna, opasujíce se řemenem.“
99
Ukázka elektronické knihy