Nákupy, podmínky, smlouvy Celou záležitost se starostou jsme probrali rychleji, než bych čekal. Za dvě hodiny bylo hotovo. Smlouva měla jednoduchou podobu. Zabiji všechny trolly a dostanu třicet tři tisíc zlatých. Dva tisíce mi dal oproti podpisu rovnou na ruku. Vůbec nevadilo, že nechci samé desetizlaťáky, ochotně vysázel něco i v obyčejném zlatě. Nad požadavkem stříbra kroutil hlavou, ale neodporoval. Když pochopil, že si vybírám ty nejstarší, nejohmatanější a nejpokroucenější mince, s radostí mi pomohl počítat. „Tyhle už nikdo nechce. Občas je neberou ani v obchodech,“ vysvětlil až potom, co zmizely v mém měšci, jako bych s nimi snad chtěl platit. Trochu ošemetnější byla pro starostu má podmínka. „Vy chcete vykrádat hřbitov?“ „Jen hrobky. Kopat hroby je hrozná dřina.“ Vyslechl mé důvody i požadavky na tuto práci. Ochotně souhlasil s podmínkou, že nikdo nezjistí, co dělám. Žádný člověk ve městě nesmí ani tušit, kdo mi k tomu dal svolení. Netoužím proti sobě poštvat celé město. Starostu nejvíce zajímalo, kdy hodlám celou práci vykonat. Ne
98
Likvidátor
že by na mě chtěl tlačit, jak dodal vzápětí. Stačilo mi krátké zamyšlení: doplnění zásob, obstarání informací, příprava k akci a nezbytné vyhození si z kopýtka. Později na nic nebude čas, říkala zkušenost. „Do jednoho až dvou týdnů. Celkově to může trvat déle. Netuším, kolikrát tam budu muset jít.“ Voleného představitele Celsioru má odpověď uspokojila. Následovalo potřesení rukou, zakončené mým odchodem. Opět jsem vcházel do hostince U Růže. Opilci od zadního stolu vyklidili pole, zřejmě vyspávali kocovinu, nebo přesunuli svou pozornost k nějaké zastrčené špeluňce, kde není problém si koupit lehkou dívku. Takové najdete v každém větším městě, častokrát i na vesnicích. Tam to mívá pevně v rukou jedna nebo dvě místní profesionálky. *** Klikař seděl u stolu s oběma barmankami a společně mastili karty. Před sebou měl prázdné sklenice od limonád. Vojáci Celsioru už zmizeli, takže tlumená exploze, kterou jsem slyšel na radnici, pocházela ze sklepení. Kromě mě a chlapce tu nebyl žádný host. Hostinský
99
Honza Slívka
pucoval kuchyň, mlčenlivého syna využil ke kytování děr po kulkách. Usedl jsem k hrající trojici. Osmnáctiletá blondýnka mě pozorovala s obavou a respektem. Měla ještě takový dětský přístup. Její starší sestra mi kupodivu dokonce věnovala krátký úsměv. Vida, komu začíná být špinavý zarostlý vágus sympatický. „Kdo vyhrává?“ zeptal jsem se. „Já,“ oznámil malý ničema nadšeně. „Od chvíle, co se to naučil, nás úplně převálcoval,“ dodala brunetka s mrknutím oka. Ty dvě ho nechávaly vyhrát. Jak jinak, samozřejmě. Jestlipak šlo o jeho vliv, nebo o dobrá srdce děvčat? „To se nedivím, má hroznou kliku.“ Převalil jsem mezi prsty dva desetizlaťáky z městské kasy. Tady kompenzují hmotu zlata vytěženými granáty. Musí být větší než rubíny, nemají totiž takovou cenu. Kluka mince nezajímaly, ale oči dívek přitáhly jako magnety. Klička dokonce zkusil nakouknout nazrzlé dívce do karet, i když hned vedle měla výstřih. Třeba zíral tam. Já bych to tak určitě udělal. Se starostou jsme uzavřeli ještě jednu malou smlouvu. U ní jsem zanechal jeden tisíc zlatých, který zůstal uložený v bezpečí městského trezoru. Díky potvrzení s pečetí mě tak starosta nemohl
100
Ukázka elektronické knihy