opatrně. Paní správkyně otopem šetřila. Přes den bylo topení studené a až k večeru se trošku zahřálo, aby během noci skoro vychladlo. Uhlí bylo poskrovnu, a tak Váňa topil většinou dřevem, které během roku různě nastřádal, navozil z lesa, anebo dovezl různé zbytky ze staveb apod. Váňa byl vlastně taky holka pro všechno. Pokud paní správcová chtěla větší úklid, zavolala si na to jeho krajanky. Vařit nepotřebovala. Dojela si na jídlo do ústavu, anebo jí ho přivezli. Váňovi platila almužnu, kterou ještě většinou utratil za butelku něčeho ostrého. Nikdy se neopil natolik, že by působil problémy. Ale zahřálo ho to. Ukrajinec byl tak hodný, až byl hloupý. Novodobý otrok. Zima tu byla krutá. Žaneta měla často noční služby, a když následovaly po sobě… často jí na studeném topení nestačily uschnout ani promočené boty, ve kterých musela k večeru do další služby. Choulívala se v ledové posteli, přikrytá dvěma peřinami a snažívala se spát a přetrpět tak ponurý den mezi směnami. Oč bylo lepší přijít domů po denní a pocítit sem tam závan teplého vzduchu, když Váňa zatopil. Užít si to, dokud to hřeje! Ubytování se docela draze platilo. Pan ředitel ho strhával z platu. Rozpočítával nájemné i energie bůhvíjakým stylem, takže v zimě, kdy počítal i topení, to dělalo hodně. Plat dával zásadně na ruku, žádný účet. Častokrát jen část, protože zrovna u sebe neměl. Vždyť dá příště. Kolikrát pracovníci jeli pro plat zbytečně. Pan ředitel zrovna neměl čas nebo nebyl k nalezení. Peníze nakonec všichni dostali, ale… Museli si to sakra hlídat. Připadali si jako žebráci. A když byli náhodou na neschopence? Měli smůlu. Pan 98
ředitel jim vzkázal, že jim dá, až se vrátí do práce, protože teď, když marodí, peníze nepotřebují. Stejně to bylo podivné. Ve výplatní den všichni postávali před kanceláří a byli zváni jednotlivě dovnitř. Ředitel jim dával podepsat papír a odpočítával z peněženky peníze. Žádné obálky, nic… V ústavě se šetřilo, jak se dalo. Na všem. Kolikrát holky neměly ani rukavice, často jen takové ty tenké, které najdeme například v krabičce u barvy na vlasy. Absolutně nevhodné! Jenže pan ředitel shodně s vrchní sestrou vykřikovali, že holky musí šetřit, nejsou peníze. Musí šetřit se vším, s mycí pěnou, s obvazy, s plenami, uklízečky kolikrát nemají ani hadry na mytí a nosí si z domu ustřižené kusy z tepláků nebo podobného materiálu… Porce jídla při obědě snad odpovídají standardům. Každé ráno je však kuchařce skoro do pláče. Dostane příděl másla nebo pomazánky a hned je vidět, že to absolutně nestačí. „Copak s tímhle mám namazat chleba pro tolik lidí?“ říká zoufale sloužícím spolupracovníkům. „Vždyť se na to podívejte. Jak to těm lidem vůbec mám dát?“ Protestovat nadřízeným se však mnozí bojí. Jiní se nedají, ale mají pak velké problémy. Někteří to však umí a jsou s panem ředitelem nebo vrchní sestrou jedna ruka. Vycházejí z jejich kanceláře vysmátí a při vzájemném setkání jsou samý žert. Proč asi? Vrchní sestra Hrůzová je tělnatější žena, která s velkými potížemi zdolává množství schodů v budově. Pro jistotu tedy raději nechodí skoro vůbec. Ve své kanceláři, ze které vedou ještě jedny dveře do 99
jejího ústavního pokojíčku, bytečku, anebo jak to nazvat, prodlévá většinu času. Má tam strašně moc práce, jak říká. Vychází jen v nejnutnějších případech, neochotná a rozzlobená, kdo ji z její důležité práce vyrušuje. Pokud je to ale pan ředitel, s úsměvem téměř utíká a lehce vyřeší každý problém. Mluvit a zdůvodňovat, to ona umí. Pan ředitel jí věří a je s ní velmi spokojený. Paní vrchní má nejvíce práce, když musí dát dohromady směny na další měsíc. Holky se mezi sebou domluví a vytvoří směnář samy. Snaží se vycházet Žanetě vstříc tak, aby měla jednou za měsíc až dva delší volno a mohla jet domů. Je totiž z daleka. Stejně mají všichni spoustu hodin navíc a Žaneta má většinou noční služby. Paní vrchní se žehráním, jak je to možné a že se příští měsíc na to více zaměří, hotový produkt jen podepíše. Někomu by se zdálo, že na nočních je větší klid, když tu není vedení, ale je to jenom zdání. Pan ředitel má na druhé straně budovy byt a může se každou chvíli objevit průchozími dveřmi. Od půlnoci tak do tří hodin do rána je sice krátký odpočinek s podřimováním dovolen, ale… většinou se moc nezadaří. Není tu skoro klidná chvilka. Jednou se hádají dědečkové ve vrchním patře, šermují naproti sobě hůlčičkami a lítají hromy blesky… Z vedlejšího pokoje se ozývá křik, paní má děsivé sny a křičí často… Pan Krupský bloudí po chodbách a pořád hledá klíče. Nejednou vyděsí pacienty na pokojích… Paní Malíková s Maškovou prohrabují skříňky a navlékají na sebe vše možné i nemožné… 100 Ukázka elektronické knihy