„Gard je název klanu, ale také hlavní lidské město na Mudgaru, kde stojí Gros Fer Val Mudgo – sídlo Rady Mudgaru,“ dovysvětlil Acht, když viděl, jak se v tom Hlíva ztrácí. Anhelt pokračoval: „Otcův známý, myslím, že se jmenoval Bern, nebo tak nějak, Kreo-Maru nejen přijal, ale vsadil do souboje své dvě dcery. Ještě nebyly plnoleté, ale to ani my s bráchou, takže jsme mohli být vsazeni. No těm holkám to vadit nemuselo. Táta prohrál. Jeho známý mu rozpáral pupek a nechal ho tam vykrvácet. A tak jsme se stali majetkem ctihodného Berna z Gardu a brzy skřetím majetkem, protože skřeti platí za otroky nejlépe. On se asi trochu styděl a chtěl nás mít od sebe co nejdál. Jo, Kreo-Mara se nesmí brát na lehkou váhu. Je to souboj o vše. To si pamatujte. Hlavně ty, Hlívo.“ „To se vás klan Gard nepokusí vykoupit?“ ptala se Pavla. „Každý Mudgo je členem nějakého klanu,“ odpovídal Anhelt. „A otroctví je na Mudgaru celkem běžnou záležitostí. Řekl bych, že tak třetina otroků jsou samotní Mudgové. Upadnutí do otroctví je strašlivá ostuda, takže si myslím, že i kdyby sama Relijeka Darothská upadla do otroctví…“ Ignác se rozchechtal. „Relijeka?“ zeptal se Zenon. „Manželka vůdce klanu Daroth Klerhounda Elergora Darotha. Říká se jí Kletba s božskou tváří. Je to nejhezčí a zároveň nejnebezpečnější žena na světě,“ vysvětlil Acht.
98
„Dobrá,“ navázal Anhlet. „Kdyby i podobně vážený občan jako Relijeka upadl do otroctví, klan by pravděpodobně nad osudem tohoto občana zlomil hůl. Jsou lepší věci než otroctví. Třeba smrt.“ Chvíli zavládlo zase ticho. „No, a jaký je tvůj osud, Hlívo?“ zeptal se Sid. „Budeš překládat?“ podívala se Hlíva na Pavlu. Ta přikývla. Hlíva se pustila do vyprávění s vypravěčským nadáním, které by všechny ohromilo, kdyby jí rozuměli. Ohromilo alespoň Zenona a Pavlu, ale ti věděli už dávno, že ta dívka je něco extra. „Daleko na západě je kontinent Kalla. Tam v jeho severní části se nachází království Sklécie a na jeho západě vysoko na bílých útesech se tyčí věže mého rodného města Thensokliénie. Město je přeťaté v půli. Dole – blíže u moře, je přístavní čtvrť plná příležitostí pro mladého člověka, který si umí tu a tam něčím přilepšit, tu a tam něco prodat, tu a tam něco nakoupit. Nahoře – po schodech vytesaných do útesu, nebo po lanech četných jeřábů, se dostanete do města pro lepší lidi – Horní město. Pracují tam řemeslné cechy, na ulicích zpívají bardové a v hospodách je čisto. Nad novým městem se jako boží nit tyčí akvadukt, který přivádí do města čerstvou vodu z hor. Nebudu popisovat královský palác, který je nádherný, ani domy šlechticů. Zmíním ale svatyni Arie’t’Aime, skleněný dům přímo uprostřed kamenných cest a domů plných stromů a zeleně. V tomto městě se narodila osoba, a protože neměla jméno, začala si sama říkat Hlíva. Žila na ulici. Starší ji učili to i tohle. Mladší učila
99
ona. A nežila si špatně. Nikdy neměla zájem svou Thensokliénii opouštět. A nikdy by to také neudělala. Jenže ve městě žil byl jeden démon. Král – snad dobrotivý muž, alespoň dle slov lidí z Horního města, či zazobaný šmejd, dle slov lidí z Dolního města, zaměstnával skutečného nejnebezpečnějšího člověka na světě, a tím byl hrabě Elerwet Darion, kterému se v obou částech Thensokliénie říkalo Pekelný Slídič. Důvodem bylo jednoduše to, že když se na vás zaměřil, byl připraven překročit jakoukoliv pomyslnou hranici slušnosti a lidství, aby dosáhl své definice spravedlnosti. Hlíva spatřil kamarády, kteří měli amputované končetiny, byli oslepeni, vykastrováni a vyhozeni zpět na ulici. Viděl kamarády, kteří museli volit mezi životem svým a svých přátel, či mezi životem svým a svých dětí. Viděl jsem hrozné věci a život v Thensokliénijských ulicích by byl mnohem, mnohem lepší, kdyby pan Darion odkráčel na věčnost. To se nestalo. Darion stále seděl po králově pravici a smyčky se stahovaly. Jednou i taková šikovná osůbka jako Hlíva udělala chybu a dostala se tomu démonovi do cesty. Následovala divoká honička v ulicích města, však honit se se samotným Slídičem je marnost nad marnost. Nad útesem spojujícím horní a dolní město nebohého Hlívu jeho pochopové čapli. Radši smrt než se mu dostat do spárů, proběhlo mu tenkrát hlavou a pak se kostky osudu zatřásly a na dvou z pěti padla sedmička. Hlíva popadl to jediné, co měl u sebe – ukořistěný váček s penězi, a použil ho jako zbraň. A štěstí stálo při Hlívovi
100
Ukázka elektronické knihy