K a t h r y n 98
L e
V e q u e
•
O b á v a n ý
r y t í ř
Přikývl a hodlal následovat Amadea. Jeho pobočník se však již vracel a za otěže vedl neklidné zvíře. Kellington se klisnu snažila utišit, jenže byla stále vystrašená z ostatních koní. „S válečnými jezdci se necítí dobře,“ vysvětlila Jaxovi. „Buď s ní pojedu na konci skupiny, nebo v jejím čele.“ Jax se zamyslel, načež k ní natáhl ruku. „Amadeo,“ poručil. „Nadzvedni ji.“ Amadeo předal otěže nejbližšímu vojákovi a seskočil z vlastního koně. Byl tichým a poslušným rytířem, když se však přiblížil k Jaxovi, odkryl hledí a promluvil. „Bylo by lepší, kdyby jela se mnou nebo s někým jiným,“ dovolil si navrhnout. „Ty v čele zástupu představuješ snadný cíl a lady na sobě nemá žádnou ochranu.“ Jaxova prvotní reakce byla zlomit mu kosti za zpochybňování jeho rozhodnutí. Jenže pak se zarazil a uvědomil si, že má pravdu. Přesto ruku držel nataženou. „Nadzvedni ji,“ zopakoval. „Pojedu uprostřed. Ty se ujmeš vedení.“ Amadeo nic nenamítal. Pomohl Kellington do sedla a vrátil se ke svému koni. Přiklusal dopředu a zástup se znovu dal do pohybu. Jax si Kellington posadil před sebe a společně s otěžemi ji jednou rukou přidržoval. Zaujal nové místo ve středu skupiny a vykročil kupředu. Jízda s Jaxem představovala pro Kellington nevídanou zkušenost. Zaprvé byl od hlavy až po paty vyzbrojen zbraněmi, jimiž by si podrobil celý Londýn, zadruhé jeho kůň byl obrovský a ona měla z hřbetu dobrý výhled široko daleko. A zatřetí se třásla strachy. Ústa držela sevřená a nechala se vést směrem k Haddenu, jenž byl od Pelinomu vzdálen asi hodinu cesty. Ráno bylo svěží a teplé sluneční paprsky zahřívaly okolní krajinu. Dvojice na koni cestovala v tichosti – Kellington se bála vydat hlásku a Jax se nechtěl rozptylovat tlacháním. Cesta se nekonečně vlekla, po nějaké době nakonec přece
K a t h r y n 99
L e
V e q u e
•
O b á v a n ý
r y t í ř
jen spatřili obrysy Haddenu. Z kopce shlíželi na hnědá stavení v záplavě zeleně. Kellington upírala oči k vesnici. Panoval v ní čilý ruch. Na ulicích se pohybovali její obyvatelé, farmáři s vozíky a rozdováděné děti. Jenže když zástup ozbrojenců postoupil o něco blíž, jako kdyby vypukl požár. Celá vesnice spustila povyk a lidé začali zběsile pobíhat. Třískali za sebou dveřmi i okny, spěšně zavírali obchody. Kellington rychle pochopila, co se děje, a rozhodla se šířící se paniku zastavit. „Stůj,“ poručila Jaxovi jemně. „Proč?“ Natáhla se k němu a důrazně jej poplácala po obrněné paži. „Jaxi, dej povel k ústupu,“ nařídila. Vymanila se z jeho objetí a seskočila na zem. „Rozkaž svým mužům, aby se otočili. Vraťte se k úpatí kopce a počkejte tam na mne.“ Nezvedl hledí, nacházel se totiž v bojovém režimu. Tak jako pokaždé, když se ocitl v neznámém prostředí. „Co se děje?“ nechápal. Ukázala k vesnici. „Podívej!“ pravila přísně. „Vaše přítomnost je zcela vyděsila. Slovo se šíří rychle, místní nepochybně zaslechli o tom, co se stalo na Pelinomu. Přicházející muži v brnění nevěstí nic dobrého. Mají za to, že jste přišli plenit.“ Jax se rozhlédl a všiml si, že dříve čilé ulice nyní zejí prázdnotou. Pro něj byla tato situace zcela přirozená, avšak dnes se to nehodilo. „Nedovolím ti vkročit do vesnice bez doprovodu,“ řekl a pozvedl pravici, aby zarazil její námitky. „Dál půjdeme po svých a vojáci se budou držet pár kroků za námi.“ Pochybovala, že je dobrý nápad, aby jí doprovod dělal zrovna Jax, protože on byl tím, koho se lidé obávali nejvíce. Ale nechtěla se s ním dál dohadovat a doufala, že díky její přítomnosti vesničané pochopí, že jim žádné nebezpečí nehrozí.
K a t h r y n 100
L e
V e q u e
•
O b á v a n ý
r y t í ř
Trpělivě čekala, zatímco Jax předal informaci Amadeovi. Blondýn se nato obrátil ke dvěma ozbrojencům a ti souhlasně přikývli. Jax sesedl z koně, ze sedlové brašny vytáhl truhlu a pergamen a vykročil ke Kellington. Pozorně si jej prohlížela. „Ten meč.“ Ukázala na zbraň, již měl připevněnou u pasu. Sklopil oči. „Co je s ním?“ „Pokud mají obyvatelé vyjít z úkrytu, měl bys jej nechat tady.“ Nyní hledí přilby konečně nadzvedl. „Nenechám zbraň u koně.“ Chladně si jej změřila. „Jen šílenec by se proti tobě postavil. Nečeká tě žádný souboj, meč tedy můžeš oželet. Kromě toho nepochybuji, že máš u sebe i další zbraně.“ Nespouštěl z ní zrak, jenže oči dvou barev ji již neděsily. „Samozřejmě že mám.“ „Tudíž můžeš meč nechat zde, a přesto budeš dostatečně chráněný.“ Dal nasupeně ruce v bok. „Meč tu zkrátka nenechám.“ Zadíval se do dáli a zpozoroval hostinec s neopracovaným nápisem a obrázkem sudu. „Řekl bych, že nejvíce pomocné síly najdeš v krčmě. Jednu vidím přímo před sebou.“ Naznačil, aby vyrazili kupředu, ale Kellington zatvrzele stála na místě. Jax udělal několik kroků, a když si všiml, že se nepohnula ani o píď, zpražil ji netrpělivým pohledem. „Co teď?“ zeptal se. Pozvedla obočí. „Nikam nepůjdu, dokud neodložíš meč.“ Prohlédla si vyčkávající, po zuby ozbrojené rytíře. „Vy všichni,“ zvolala. „Odložte zbraně. Výhrůžky ani zastrašování nejsou na programu dne. Přišli jsme najmout dobrovolníky, nikoliv unést otroky.“ Přísně se ohlédla po Jaxovi, jenž chvíli vzdoroval, nakonec si jen cosi zabručel pod vousy. Vzteklými pohyby odvázal pochvu od pasu a hodil ji po nejbližším vojákovi, jenž měl rychlé reflexy a zbraň zachytil. Ostatní jej následovali.
Ukázka elektronické knihy