Dokud nás krev nerozdělí
97
Ale skutečně by to šlo? Systémově určitě ne. Individuálně snad jo, ale mám z toho strach. Zároveň vím, že mého dravce za mě nikdo jiný nepotrestá. A taky je mi jasný, že takhle můžu váhat roky a nic se nestane. Jen čin to může rozetnout. Jen čin uvede věci do pohybu. Se všemi dů sledky. Láká to. I leká.
Vladimir Marko. Slavonie, listopad 1990 Malý cestovní budík se rozdrnčel a rázem spícího vzbudil. Na třetí pokus se ruka trefila a budík utichl. Muž se na posteli po sadil. Ani se nepokoušel hledat vypínač lampičky. Spokojil se s pra mínkem světla, která do tmy pokoje přitékalo nezacloněným oknem. Chvíli si mnul víčka a proklínal pálenku z předchozího večera. Pak se natáhl po pantoflích. Trochu nejistým krokem se vydal k oknu. Zaklel, když se nohou bolestivě odřel o hranu kancelářského stolku. Úplně na ten stůl zapomněl. Popuzeně se doškobrtal k parapetu a automaticky sáhl po cigaretě. Chuť spalovaného tabáku mu však úlevu nepřinesla. Namísto toho v jícnu ucítil prudké pálení. Rozkašlal se. Dusivě. Instinktivně se vrhl k malé koupelně, zprudka otevřel dveře, roz svítil a otočil kohoutkem. Do umyvadla začal vtékat proud vody. Nijak silný, ale k uhašení požáru v útrobách stačil. „Sranje!“ Pil a proplachoval si hrdlo tři minuty. Když se mu konečně ulevilo, vzpomněl si, že je dnes čtvrtek. A že tedy včera byla středa. Osmadva cátého. Narozky! Nenadovy narozeniny! A on se neozval. Zapomněl. „Sranje! Sranje!“ Celé včerejší odpoledne a večer strávil se Sergejem, Marijem, Abra mem a dalšími lidmi z Orlíků, organizace, kterou založil. Rozjezd hnutí vlastenecké mládeže není hračka. Ale zároveň ho to teď baví nejvíc. Mladí mají kuráž! Chtějí věci změnit a jdou rovnou na věc! Jak
98
Petr Opršal
to řekl Marijo? S národní vůlí, kterou máme, musíme být maxima listi: Srbsko všech moří! He, fakt dobrý. Je radost s nimi pracovat. Ne bojí se a neváhají. Ale na synovy narozky zapomenout neměl! Mater! Shrábl z umyvadla kostku mýdla a naštvaně s ní mrštil do plastové vany. Několik okamžiků přemýšlel, co udělat. Vrátil se do pokoje. Otočil vypínačem a v chabém světle žárovek pohledem přelétl skromné vybavení hotelového pokoje. Zamířil k pa rapetu, vysypal z krabičky dvě cigarety a spolu se sirkami si je vzal ke stolku. Zapadl do látkového křesílka, škrtl sirkou a opatrně nasál ciga retový kouř. S uspokojením si uvědomil, že pocit pálení téměř zmizel. Když dokouřil, mrkl na hodinky a odhodlaně sáhl po sluchátku. Na vytáčecím číselníku zvolil nulu a pak známou kombinaci čísel. Po třetím zazvonění se na druhé straně linky ozvalo: „Haló?“ „Ahoj. To jsem já, Svetlano.“ „Zdravo Vladi. Dobře, že voláš. Víš, že jsi —“ „Vím. Oprosti. Je už Nenad vzhůru?“ „Jasně, vždyť jde do školy.“ „Dej mi ho prosím k telefonu.“ Ve sluchátku to zachrčelo. Po pár sekundách zaznělo tlumené: „Ahoj táto.“ „Ahoj, šampióne. Promiň, že jsem ti včera nezavolal. V tý díře tady skoro nefungujou telefony. Až přes noc to nějak dali dohromady.“ Syn nic neříkal. Slyšet se daly jen zvuky rádia. „Ale už v neděli budu zpět. A přivezu ti dárek. Ok?“ Osmiletý Nenad okamžitě ožil: „Jakej? Helikoptéru? Vojenskou he likoptéru?“ Vladimir na sekundu zaváhal. „Dárek k narozkám je přece překva pení. Nikdy se předem neříká, co dostaneš. Uvidíš. Nech se překvapit.“ „Ale já chci tu helikoptéru! Už dlouho ji chci.“ Tátu však neukecal. Po dalším pokusu řekl Vladimir synovi dosta a připomenul mu, že musí do školy.
Dokud nás krev nerozdělí
99
„Tak pa. A dej mi ještě mámu.“ Chlapec odběhl a ve sluchátku se znovu ozvala Svetlana. „Takže se vrátíš v neděli?“ „Jo, podle plánu. Musím se tady ještě s pár lidma setkat. Domluvit nějaký organizační věci. A v sobotu bude národní shromáždění v Mu nitu. Tam mám hlavní projev.“ „Super, Vladi. Jsme na tebe pyšní.“ „Dík. Hele, ale zpět k Nenovi a jeho narozkám. Furt chce tu heli koptéru. Nechtěl bych ho zklamat.“ „Já už pro něj dárek mám. Džíny. Cooperky. A videokazetu s Ma lou mořskou vílou. Hraček už má dost.“ „Ale nejvíc by ho určitě potěšila ta helikoptéra. Asi s ní počítá.“ „Možná. Ale to se nedá nic dělat. Může ji dostat příště.“ „Příště už to nebude ono. Chce to jako doplněk k těm vojáčkům.“ Na chvíli zavládlo ticho. Pak se Vladimir plácl do kolena a rázně váhání ukončil: „Zkusím se do Munitu přemístit už v pátek a tu heli koptéru sehnat v nějakém stánku nebo hračkářství.“ „Dobře, Vladi.“ Rozloučili se s tím, že se za pár dní uvidí doma. Položil sluchátko do závěsu přístroje. Měl ze svého rozhodnutí dobrý pocit. Šance, že splní synovo přání, trvala. A v nejhorším v Mu nitu sežene něco podobného. Letadlo. Nebo tank. Zvedl se z křesla a pohlédl na neustlanou postel. Na okamžik zápa sil s pokušením znovu si lehnout a ještě hodinu dvě si pospat, ale pak si vzpomněl na rozepsaný článek a naplánovaný odpolední program. Hodinu poté už seděl s nohou přes nohu v klubovce hotelové ka várny a psal si poznámky. Na tom článku mu hodně záleželo. Bude to teprve jeho čtvrtý text pro hlavní celostátní deník a první po založení nové partaje. Na jednu až dvě strany. Jinými slovy ohromná šance na prezentaci v celé federaci! Ten článek musí co nejlépe zachytit, čemu on i jeho spolupracov níci věří. Čeho chtějí dosáhnout. Mělo by to lidi oslovit jako národ.
Ukázka elektronické knihy