‚Tak to asi tímto způsobem nepůjde. Nicméně… Vy jste se chtěl původně dostat ke své zášti, že?‘ ‚Ano…‘ ‚A nebyla to právě ona, kdo k vám teď mluvil?‘ Měl pravdu. Při tomhle posledním cvičení jsem se cítil stejně, jako když jsem četl ten článek, co mi přinesl primář. Zkusil si pocit podržet a současně přemýšlel, jak ho zapracovat do příběhu. Říkal, že něco nejde spravit, něco se tedy jejich vinou rozbilo… Mám to! Touha škodit! To je přesně ono! Člověk něco buduje, o něco se snaží, a oni mu jen házejí klacky pod nohy! Jediné, o co jim jde, je nakrmit své chlívácké mé dium nějakou šťávou. A ta šťáva je buď cizí neštěstí, nebo aspoň pomluvy, když se náhodou žádný neštěstí nekoná. Když se dost nahorlil, začal opět přemýšlet, jak to přidat do příběhu. Kdyby za tím byli ti duchové, co by bylo jejich motivací? Něco ho napadlo. Aby nad člověkem převzali kontrolu! Vždyť oni jsou nenávist a zášť! Ale lidé jsou přeci stvoření k obrazu božímu! Takže když někdo nenávidí, tak není sám sebou, ale je jimi! Bylo pondělí před pátou a Sebastian přemýšlel, jak vyplnit sezení s Doktorem. Co jsem to tady vlastně v sobotu řešil? Vzpomněl si až těsně před Doktorovým příchodem. „Při fiktivní terapii jsem narazil na nějakou… emoci. Vy… tedy fiktivní vy… jste mi poradil, ať si s ní povídám, ale nemělo to hlavu ani patu.“ „Vypadá to,“ přemýšlel nahlas Doktor poté, co mu Sebastian dialog zhruba popsal, „že jde o některou traumatizovanou část vašeho já.“ „A co s ní mám dělat, když se s ní nedá mluvit?“ „Vyléčit ji.“ „A jak to mám udělat? Jsem snad psychiatr?“ „Představte si, že je to vaše dítě…“ „Jak může být růžová…. emoce… moje dítě?“ „Jakou barvu mají děti?“ „No jo, pravda… Já jsem… to… ale viděl jako flek…“ „A nemůžete si ‚to‘ představit jako dítě?“ Sebastiana překvapilo, jak je to lehké. „Na kolik vypadá?“ 99
„Rok, dva? A je to holka!“ „A co říká?“ „Nic, brečí…“ „Co k ní cítíte?“ „Je to hroznej křik, až z toho mrazí.“ „Co si myslíte, že by jí pomohlo?“ „Asi kdyby ji někdo vzal do náruče…“ „A nechcete to zkusit?“ Když k ní vztáhnul ruce, dívenka se nijak nebránila. Už se ji chystal vzít do rukou, když se náhle změnila v dospělou ženu. Hubenou, s mastnými vlasy a široce otevřenýma očima. Instinktivně ucukl. ‚Kam jdeš?‘ zeptala se hlasem, ze kterého mrazilo. ‚K… kdo jsi?‘ ‚Sám to víš, tak se neptej.‘ ‚A… co chceš?‘ ‚Bejt s tebou, už navždycky.‘ ‚Ale ty jsi cizí… Já tě neznám…‘ ‚Nene, jsem tvoje. Obejmi mě.‘ Úplně zhypnotizovaný by poslechl, nebýt cizí ruky, kterou mu někdo položil na hřbet jeho pravice. „Co se děje, jste úplně strnulý,“ přidal Doktor stisk. Sebastian mu popsal, co se v jeho představách dělo. „Úplně jsem se jí štítil…“ „Nedivte se, čtyřicet let jste se o ni nestaral.“ „O koho?“ „O svou ztracenou část…“ „Ona… je moje ztracená část?“ „Nepochybně. Tedy alespoň vzhledem k tomu, jak lidskou duši vidím já.“ „Ale vždyť je to ženská…“ „A nepíše se náhodou jako ženu a muže ho stvořil dříve, než se píše utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu?“ „Co tím myslíte?“ „Například, že máme v sobě i svůj ženský protějšek. Jung mu říká Anima.“ „Tohle že je moje vnitřní žena? Vždyť se mi hnusí!“ 100
„Jak říkám, nechal jste ji čtyřicet let napospas, proto vypadá takhle.“ „A kde jste vzal těch čtyřicet let, mimochodem?“ „Ze začátku jste ji viděl jako roční děcko…“ „To jako funguje takhle doslova?“ nedokázal skrýt pohrdání Sebastian. „Velmi zhruba ano. Člověk v dětství ztrácí s různými svými částmi spojení, aby ho pak během života nalézal zpět.“ Na psaní, do kterého se chtěl po Doktorově odchodu pustit, neměl ani pomyšlení. Místo toho měl pocit, jako by jeho nitro potemnělo a naplnilo se těžkým lepkavým vzduchem. Jako by se tam, kde už bylo jakž takž uklizeno, najednou rozlily nánosy vlhké špíny. Následující noci měl živý sen. Odehrával se v Ráji a přišla v něm za ním asi osmiletá dívenka. Vlasy měla hnědé, stažené do dvou culíků, z nichž jeden byl uvázán o trochu výš než druhý. Šaty, které měla na sobě, byly umazané, nejspíš od jídla. ‚Ty jsi…‘ ‚Jo. Vezmeš si mě?‘ ‚Rád bych,‘ snažil se usmívat co nejsrdečněji, ‚ale já už jednu ženu mám.‘ ‚K té už se nevrátíš.‘ Mnohem více než obsah sdělení ho překvapila jistota, s jakou ho dívka vyslovila. ‚Jak to můžeš vědět?‘ ‚Ty sám to víš. Tvoje srdce je jinde.‘ ‚Kde?‘ V jeho hlase nešlo přeslechnout naději. ‚U mě.‘ vystřídalo naději zklamání. ‚Vždyť jsi na mě moc mladá…‘ snažil se být co nejsladší. ‚Podívej se, já jsem starej chlap, a ještě polámanej.‘ ‚Uzdravíš se. A já za pár let budu dospělá.‘ ‚Hele, já jsem už dost starej na to, abych na někoho čekal deset let,‘ začal ztrácet trpělivost. ‚To ti bude jedenapadesát, to si tě ještě užiju.‘ Ze svého snu byl Sebastian mírně řečeno rozpačitý. Na jednu stranu cítil jakýsi zvláštní klid, na druhou byl znepokojen. Protože mu to odpoledne odpadla rehabilitace, požádal Doktora, aby za ním přišel, i když bylo úterý. 101 Ukázka elektronické knihy