KAPITOLA 18 „Cos říkala?“ musela jsem se Andrey přeptat, jelikož se právě rozezněla dechovka a přeřvala všechno okolo. Probíhala hodová zábava. Stejně jako každý rok jsem si nechala ujít krojovaný průvod, který Áďa – stejně jako každý rok – natočila na mobil, aby mi to mohla později pustit. Spo lečně jsme pak vždy zhodnotily úroveň krojů, i když jsme tomu rozuměly asi jako koza petrželi. Na plac jsem dorazila až skoro v deset večer. Obloha po malu zhasínala do noci, hvězdy se třpytily jako drahokamy a měsíc ozařoval střechy domů. Nikolas přišel o něco dřív s Martinem, Denisem a Zdenkem. Andrea tu strašila už od půl páté, s každým se zdravila a tahala z ostatních nepod ložené klepy, které se mnou později rozebírala. Všem líčila, jak šíleně maká ve vinohradě, a přijímala slova účasti, pro tože většina místních věděla, že práce ve vinicích není žádný med. A samozřejmě už na Instáč nahrála nejmíň deset storí ček, kde nás všechny označila. Usadila jsem se vedle Nikolase a on mi pod stolem stiskl ruku a pochválil mi moje ombré, na kterém jsem byla v poledne u kadeřnice. Oblékla jsem si šaty, mnohem delší než ty, co jsem zvolila na mejdan k Tomášovi, a s ne tak hlu bokým výstřihem. Táta je zhodnotil jako odvážné a netvá řil se zrovna nadšeně, ale když jsem ho sežehla otráveným pohledem, pozvedl ruce v obranném gestu a vycouval. To
– 98 –
máma je vychválila do oblak. Lukáš se ani neobtěžoval vyjít z pokoje, kde trucoval, protože se v práci pohádal s otcem. Nikolas si oblékl bílou košili s dlouhými rukávy a černé kalhoty, jež mu dodávaly na eleganci a klamně mu přisuzo valy vzhled úředníka. Sexy úředníka! Ztraceně sexy úředníka! Mého zatraceně sexy úředníka! Denis s Martinem moc nekomunikovali, seděli sice vedle sebe, ale jako by byl každý na hony vzdálený tomu druhému. Chyběla mi ta jejich rozvernost a jak se navzájem skvěle doplňovali a škorpili. Doufala jsem, že svůj spor brzo vyřeší a jejich vztah se vrátí do starých kolejí. Zdenek otráveně popíjel pivo, společenské akce mu byly bytostně proti srsti, ale musela jsem obdivovat tu obětavost vůči jeho přítelkyni, která jako pilná včelička přelétala od jednoho stolu k dru hému a u každého se nejmíň na deset minut zapovídala, než to konečně zapíchla u toho našeho. „Říkala jsem, že Romča Nováková je prej v tom,“ zopako vala Andrea a dolila si víno. Ledabyle jsem nad tím mávla rukou. Tahle profláknutá lež, protože už to ani zdaleka nesplňovalo kritérium pro to, aby to někdo nazval klepem, kolovala vesnicí jako stará legenda. Vždycky jsem tvrdila, že drb je složený z pravdi vého jádra obaleného v polevě smyšlenek. Tady šlo ale vylo ženě o prachsprostý výmysl. Být něco z toho skutečnost, Romana by ve svých dvaadvaceti dávno odchovala šest dětí. Nikolas se omluvil s tím, že si musí odskočit. Choval se vůči mně trochu zdrženlivě, patrně nevěděl, jestli mi může projevovat svoje city veřejně, a já si popravdě řečeno taky nebyla jistá, jak se k tomu staví on. Od čtvrtečního výletu
– 99 –
u rybníka jsme včera podnikli další procházku obcí, ale na ničem jiném jsme se zatím nedomlouvali. A vlastně jsem pořád netušila, jak tohle naše oťukávání pojmenovat. Může se jednat o počínající vztah? Nebo nehodlá překročit hra niční linii občasného randění? Nezeptala jsem se ho, jestli by stál o něco vážnějšího, možná bylo příliš brzy nad tím uvažo vat. A o tom, že jsme se líbali a vyrazili spolu k vodě, jsem se svěřila jen Ádi, nikdo jiný o tom neměl potuchy. Nějakou dobu jsem sledovala stárky tančící v krásně zdobených krojích, když vtom jsem vzadu uviděla Tomáše s Luckou. Můj bývalý jí akorát něco šeptal do ucha a ona se tomu zasmála. Na krátkou chvíli se mě zmocnily smíšené pocity, ale zaplašila jsem je. „Na holčičích záchodech je fronta jak na koncert Eda Sheerana,“ poznamenal Nikolas, když obsadil svoje místo. Zavanula ke mně jeho voňavka, v níž se mísilo vanilkové aroma s nádechem jakéhosi dřevitého podtónu. „Pár holek bylo dokonce na pánských.“ „Jo, bývá to tak skoro každý rok,“ houkla Andrea, která si na Hody ráda vyhodí z kopýtka, a užuž si dolévala další skleničku. Zdenek po její pravici obrátil oči v sloup a já se musela zakřenit. „Nebudeme tu trčet do rána, že ne?“ zabručel. „Nebuď takovej suchar,“ napomenula ho Áďa a vrhla se mu kolem krku. K našemu stolu se přišoural můj spolužák ze třídy, jehož jsem zrovna dvakrát nemusela. Takový libový frajírek, co na všechny koukal spatra a o sobě smýšlel jako o mistrovi světa. „Nazdar, Elingrová, pěkný háro,“ podotkl hlasitěji, než bylo nutné. Nemohla jsem si nevšimnout, jak vrávoravě klá til nohama, když si k nám razil cestu. „Jé, nazdar, buzíci, co
– 100 –
Ukázka elektronické knihy