Jasný důkaz toho, že je Henbaneovo království jen obyčejná fraška. Ženy, s nimiž jsem byla uvězněná já, byly skutečné válečnice. I kdyby je železo pálilo sebevíc, neudělaly by svým věznitelům tu radost, aby vykřikly. Tomu se říká frajeřina. Tak zocelené ty ženy byly. Tyhle víly jsou jen rozmazlení kluci a holky, co si hrajou na vojáčky. Des vykročí vpřed a vzduch zhoustne jeho magií. „Tos neměl říkat.“ Nic dalšího nedodá. Vytryskne z něj síla a prožene se sálem. Dav víl jde okamžitě k zemi, popadají jako hrušky. Dokonce i jejich krále strhne vlna magie vzad a odmrští ho na jeho kamenný trůn, který se viditelně otřese. Král vypadá naprosto šokovaně, ale nevím, jestli ho tak ohromila Desova moc, nebo opovážlivost. Po chvíli se vzpamatuje a napřáhne ruku. V dlani mu začne vířit magie a postupně nabírá tvar kopí. Král jím mrští přímo po Desovi. Handlíř neuskočí, i když by na to měl času dost. Zůstane stát a nastaví kopí hruď. Se zabručením ránu ustojí a pak si znuděně promne místo, kde ho mělo ostří proklát. „Působivé. Kolik ze svých poddaných jsi vysál, abys nashromáždil takové množství moci? Stovky? Tisíce? Musíš tady být napojený snad na každého, abys dosáhl takové úrovně.“ V Typhově ruce se začne zhmotňovat další kopí. „Předali mi svou moc dobrovolně,“ prohlásí. Jo, to určitě, a dort nemá žádné kalorie. „Abych je bránil před muži, jako jsi ty.“ Des mávne rukou a král odletí zpátky na trůn. Magie se mu rozpadne v ruce. „Dost.“ V Desově hlase se ukrývá tolik rozhodnosti, že celý sál rázem utichne. 98
Noční král vykročí vpřed. „Bylo mi řečeno, že mi můžeš poskytnout odpovědi, a taky mi je dáš, ať tak, či onak.“ Typhus se na trůnu zašklebí. Sedí trochu zkrouceně a mně až po pár vteřinách dojde, že za to může Handlířova magie. I dav kolem nás jako by držely neviditelné ruce. Poprvé od chvíle, co jsme vylezli z Nyxovy hrobky, srší vzduch mocí. Klouže mi po pažích, ovíjí se mi kolem kotníků a něžně mě hladí. Na rozdíl od magie v Gallegharově hrobce je ale ta Desova známá a příjemná. Objímá mě jako měkký šál. Des vstoupí na pódium s trůnem. Každý jeho krok se rozléhá sálem. Všichni stojíme jako zařezaní. „V jihovýchodní oblasti Plání zavržení se nachází hrob,“ spustí s pohledem upřeným na Typha. „Označuje ho několik balvanů. Tělo v něm uložené se nedalo nijak zničit. A teď je pryč. Chci vědět, jak se to stalo.“ Typhus přimhouří oči a vypočítavě se ušklíbne. „Nemám ponětí, o čem to mluvíš,“ zalže okatě. Už jako batole jsem uměla lhát líp. „Ale i kdybych to věděl,“ pokračuje, „proč bych ti to měl říkat? Neuznáváš mou vládu.“ Des nakloní hlavu a zkoumavě si muže prohlédne. Strnu a v duchu se připravuju na nějakou poťouchlost. Jenže to se nestane. Des se zatváří téměř hloubavě. Přikývne, jako by ze sebe Typhus právě nevysypal hromadu blábolů. Handlířova magie se rozplyne a vzduch je znovu vyprahlý. Víly se opatrně sbírají na nohy. Typhus se ani nehne, raději předstírá, že celou dobu seděl zkroucený jako preclík naschvál. „Je tu ještě jedna věc, kterou musím vyřešit, než se vrátíme do naší říše,“ prohlásí Des a počká, dokud mu všichni přítomní 99
nevěnují plnou pozornost. „Víš stejně dobře jako já, že to tak nemůžu nechat,“ zavrtí hlavou. „Buď jim jejich magii vrátíš,“ kývne bradou k zoufalé hordě víl kolem nás, „nebo to udělám za tebe.“ Hádám, že udělám to za tebe zahrnuje ostré zbraně a mrtvolu. Typhus vstane z trůnu. Zakaboní se a ruce se mu roztřesou vzteky. Vzduchem se šíří pach vypůjčené magie zavrženého krále. Čpí přesně tak, jak bych si představovala – jako když na sebe v pubertě nalejete několik různých voňavek a všechny ty silné, hutné vůně se teď mísí a navzájem přebíjejí a působí vaší matce migrénu. „Zabijte ho!“ rozkáže a jako správný pitomec nejspíš očekává, že mu poddaní vyhoví. „Ne.“ Moc toho slova se prožene celým sálem jako vlna. Nevysloví ho však Des. Ustoupím od Handlíře a cítím, jak mi září kůže. Mám toho plné zuby. Mám plné zuby tohohle místa, kde se i samotný vzduch snaží z člověka vymáčknout poslední kapku magie, a mám plné zuby i zdejšího vladaře, který se za celý svůj dlouhý život naučil jen to, jak být prvotřídní kokot. Dav se kolem nás v reakci na mou magii shlukne, nikdo se ale nedováží tak blízko jako náš doprovod. Strážní na mě uhranutě civí a rázem zapomenou na své povinnosti. Vykročí ke mně, jako by se zoufale toužili dotknout mojí kůže, pohladit mě po vlasech a slupnout mě jako malinu. Takhle to bývá vždycky, ale na tomhle zvláštním místě bez špetky magie je moje okouzlení ještě vábivější. „Jděte mi z cesty,“ přikážu hlasem podbarveným mocí. Víly poslechnou – byť trochu neochotně. „Co to vyvádíte?“ křičí na ně král, třebaže ani on ode mě nedokáže odtrhnout zrak. 100
Ukázka elektronické knihy