nebo různými občanskými spolky či institucemi psychosociální pomoci, až po odborně vedené rodinné poradenství či rodinnou terapii. Každý člen rodiny měl se zemřelým jiný vztah a může potřebovat, aby ho někdo vyslechl a pochopil bez známek rivality, nebo dokonce odsouzení. Truchlení je velmi sobecká záležitost, zdůrazňuje individuální potřeby a prohlubuje pocit osamělosti a opuštěnosti i v případě, kdy je jedinec obklopen milující (a milovanou) rodinou. Při rodinném poradenství ovšem nemohou být individuální potřeby jednotlivců zcela saturovány, poradce se nemůže plně věnovat intenzivním potřebám každého jednotlivého člena rodiny. Pro někoho může být také nepříjemné odhalit své pocity před ostatními, byť jsou to členové rodiny. Takové sebeotevření může být pro někoho i velmi zraňující („Cožpak ho miloval víc než nás? My mu snad nestačíme? Prý si nedokáže představit, jak bez něho bude žít! A chce vůbec žít s námi? My pro něho snad nic neznamenáme?! Jsme pro něho vzduch?!“). Rodinné poradenství proto není nejvhodnější formou pomoci v akutní fázi truchlení. Pokud však smrt některého člena rodiny prohloubí stávající rodinnou dysfunkci a rodina prostě „nezvládá“, může být rodinné poradenství či rodinná terapie nutná i dříve než ve druhém roce od úmrtí. Obě formy poradenství – rodinné poradenství i poradenství pro pozůstalé – mohou také probíhat souběžně.
Skupinové poradenství Skupinová pomoc pozůstalým cíleně využívá zákonitosti fungování skupiny. Může mít podobu skupinového poradenství, skupinové terapie nebo svépomocných a podpůrných skupin. Může se jednat také o práci s přirozenou skupinou (např. školní třídou, kde je třeba dětem citlivě vysvětlit, že jim zemřel spolužák). Paulík (2002, s. 19) uvádí, že poradensky mohou působit různé skupiny (rodina, zájmová sdružení). Poradenské skupiny jsou ale k tomuto účelu programově sestaveny. Pracují systematicky, respektují určité hodnoty, 98
Volba formátu skupiny. Jde o rozhodnutí, která se týkají cíle skupiny, struktury skupiny a organizační stránky skupinové práce. Cílem skupiny pozůstalých může být emocionální podpora, edukace nebo společenská setkávání. Worden (1991) považuje za nejefektivnější skupiny zaměřené na emocionální oporu. Z hlediska struktury jsou vhodné skupiny o osmi až deseti lidech43, kteří se setkávají s cílem emocionální opory, respektive edukace jednou týdně, celkem osmkrát na devadesátiminutových setkáních. Výběr členů skupiny. Při skupinovém poradenství má klíčový význam výběr členů skupiny. Významným požadavkem je homogenita jejích členů. Optimální by bylo vytvořit skupinu pozůstalých s obdobným typem signifikantní ztráty, což ale v praxi často není možné.44 Je však nevyhnutelné, aby ve skupině byli alespoň dva členové s obdobným typem ztráty. Důležitým činitelem při výběru členů skupiny je čerstvost ztráty. Do skupiny by neměli být zařazeni truchlící, kteří prožili ztrátu před méně než šesti týdny. Při výběru skupiny je nezbytné si dát pozor na pozůstalé se symptomy komplikovaného truchlení, zvláště je třeba pečlivě zvážit zařazení klientů, kteří zažili několikanásobnou ztrátu, jakož i ztráty, o nichž se obtížně hovoří (tzv. sociálně neakceptované 43
44
Nejefektivnější jsou podpůrné skupiny do 8 účastníků (Battle a kol., 2013). Je nutné také počítat s tím, že jeden nebo dva členové zpravidla svoji činnost ve skupině předčasně ukončí. Např. skupiny určené pro pozůstalé rodiče, pro pozůstalé po perinatální ztrátě, pro pozůstalé po sebevrazích, pro vdovy, případně ještě úžeji specifikované, např. pro vdovy s malými dětmi apod.
99
S kým probíhá poradenství pro pozůstalé?
rozdělení pozic a rolí a jsou zde také nastavena konkrétní pravidla „hry“, například možnost uplatnit se pro každého člena skupiny, důvěrnost sdělení apod. Při skupinové práci s pozůstalými je důležité respektovat následující doporučení:
ztráty – např. sebevražda, AIDS). Pokud se rozhodnete zařadit je do skupiny, myslete na to, že by tam měli být alespoň dva. Identifikace očekávání. Je nesmírně důležité, aby očekávání členů skupiny týkající se skupinové práce bylo realistické. Zklamání některých členů a demoralizaci skupiny zapříčiněné jejich odchodem je možné předejít poskytnutím potřebných informací klientům už při výběru do skupiny. Základní pravidla skupinové práce. Pravidla skupinové práce s pozůstalými jsou stejná jako při práci s jakoukoliv jinou skupinou. Od členů uzavřené skupiny45 se očekává, že přijdou na každé setkání a že budou přesní. „Vynášení“ informací o tom, co se ve skupině děje, není dovoleno.46 Členové skupiny mohou hovořit o ztrátě, již utrpěli, tak podrobně a do takové hloubky, jak se sami rozhodnou. V kterékoli fázi mají právo říci „stop“. Každý člen skupiny má k dispozici stejný čas na vyjádření svého prožívání. Nikdo nemá monopol na pozornost skupiny. Určení přístupu vedoucího skupiny. Při práci se skupinami pozůstalých je nejúčinnější, pokud je poradce jako vedoucí skupiny aktivní na začátku procesu. Později, když se skupina zformuje a objeví se neformální vůdce, se poradce pro pozůstalé může poněkud „upozadit“. Rozhodně by ale neměl být pasivní, protože jeho pasivita by u pozůstalých mohla vyvolat silnou úzkost, především v nové skupině. Styl vedení skupiny závisí na cílech skupiny a zaměření poradce. Pokud je cílem skupiny edukace, je poradce v roli edukátora, lektora, informátora. 45
46
Otevřená setkání bývají zpravidla méně direktivní, jsou více nastavena na aktuální potřeby, očekávání a přání účastníků (Hornillos a Crespo, 2012). Uzavřené skupiny jsou určeny pouze zaregistrovaným účastníkům. Základní pravidla skupinové práce jsou představena v řadě jiných dostupných publikací, například Kratochvíl (1995), Komárková, Výrost a Slaměník (2001).
100 Ukázka elektronické knihy