formulek a odpřisáhnout, že nikdy neporuší žádné z ustanovení mafiánského „zákoníku“. První takové stanovy, objevené v Nicastru, pocházely z roku 1888 a obsahovaly sedmnáct článků. Kalábrijská mafie měla podle všeho v tomto právním modelu zvláštní oblibu. Objeveny byly i další zákoníky, například seminarský z roku 1896 nebe catanzarský z roku 1902 s názvem Stanovy catanzarského podsvětí (Statuto della malavita catanzarese)… Avšak v Catanzaru, což je velké kalábrijské město, vycházela galérka ze sofistikovanější reality zločinu, a stejně tomu bylo v ostatních prosperujících částech kraje (na sadové rovině u Gioia Tauro, na rovině u Rosarna, porostlé olivovníky, na panství markýze z Crotony nebo v oblasti Reggio s citrusovými sady); mafie tu byla bohatší, lépe zorganizovaná a vedli ji gabellotti, zde nazývaní massati.205 Ze současníků se o tuto mafii v 19. století takřka nikdo nezajímal, a historik Enzo Ciconte proto musel prohrabat všechny archivy dobových trestních procesů, aby zjistil, jak je tato organizace – jejíž kontury lze jasně vysledovat počínaje sedmdesátými a osmdesátými lety – vlastně stará.206 Podle Ciconteho nacházíme od konce 19. století důkazy o existenci vražedné sekty, která si v osmdesátých letech nezvratně podmanila kalábrijskou metropoli, město Reggio. V roce 1888 obdržel reggijský prefekt anonymní dopis se sdělením o existenci „jakési sekty, která se ničeho nezalekne“ a jejíž organizační půdorys kolísá mezi mafií a camorrou. Například v úrodné rovině Gioia Tauro stál v čele tohoto spolčení člověk zvaný „Camorrista“ nebo „Mudrc“, pod sebou měl dva zástupce, takzvané „účetní“, a pak ostatní členy, picciotti. V jiných pásmech byla struktura ještě komplikovanější: jejími články byli šéf (capobastone), pokladník (cassiere), členové (camorristi) a nakonec kandidáti (giovani d’onore). Camorristům obvykle velel velký šéf, označovaný titulem Mamantissima. Jeho rozlišovacím znamením byla náušnice. Kromě toho měli všichni mafiáni zvláštní oděv, klobouk a tetování. Mluvili mezi sebou vlastním jazykem, nesrozumitelným lidem zvenčí, totiž kalábrijským dialektem, jehož užívají dodnes. Na těchto úrodných pobřežních rovinách však mafii charakterizovaly především její techniky dobývání teritoria, předtím vyzkoušené na citrusových sadech v okolí Palerma: šéfové kalábrijské mafie tlakem teroru donutili bohaté vlastníky 98
vybrat si své správce či intendanty z lidí, na které jim ukázali a kteří jim oplátkou zajišťovali ochranu.207 V 19. století ještě nebylo zavedené označení ’ndrangheta; toto jméno se objeví až po druhé světové válce. V justičních záznamech se objevují výrazy maffia či camorra, případně po roce 1880 Famiglia Montalbano, Onorata Società či Cosa Nuova. Ze všech těchto termínů lze vyrozumět vnější, sicilský či neapolský vliv. Historikové se dodnes přou ohledně přesných počátků této zámožné mafie. Nejprve se mělo za to, že ji po roce 1880 založili sicilští mafiáni, vypovězení do Kalábrie výnosem o místě pobytu (podle ministerských rozhodnutí z roku 1865), kteří v nové oblasti opětovně vytvořili mafiánské rodiny. Jiné studie poukazují na zásadní roli výstavby železnice z Reggio Calabria do Eboli, při níž se mezi stavební dělníky vmísila skupina neapolských camorristů, přilákaných zisky. V roce 1901 napsal královský prokurátor tribunálu v kalábrijském Palmi: „Tato velice zhoubná forma skupinové delikvence, vzešlá ze spodiny některých velkých měst, byla do těchto oblastí zavedena mezi lety 1880–1885 u příležitosti výstavby železnice, která vyžadovala ohromné množství dělníků.“208 Setkání camorristů se sicilskými mafiány sice mohlo přispět k posílení kalábrijské mafie, neboť jí poskytlo nové modely zločinnosti, avšak nevytvořilo je. Soudní archivy ukazují, že kalábrijská mafie existovala ještě před výnosy o místě pobytu v osmdesátých letech 19. století a před stavbou železnice. Podle nepřímých důkazů lze odhadovat, že pronikání do politického aparátu zahájila kalábrijská mafie již v době prvních krůčků italského sjednocení. Proces tu probíhal nenápadněji než na Sicílii či v Neapoli, avšak vykazoval shodné rysy. V odlehlých oblastech se díky schopnosti účelně využívat násilí – což byla pro kalábrijskou honoraci nepostradatelná a přirozená opora – prosadila malá galérka (picciotteria). Místní šlechta a měšťanstvo považovaly i volby po roce 1861 za osobní mocenské střety, v čemž se projevovalo velice soukromé, ba až feudální vnímání politiky.209 Svých cílů dosahovali s využitím logiky klientelismu. Na ovládaných územích se tedy mafiánská sdružení prosadila coby nepostradatelní partneři notáblů. Leopoldo Franchetti si při své cestě po Kalábrii povšiml, že zde obecní správy nestojí za nic, protože voliči do nich dosazují neschopné a nepoctivé příslušníky „násilnických 99
skupin“. Jeden z lidí, s nimiž Franchetti mluvil, dokonce prefekta obvinil, že nechává dosazovat „camorristické a kreténské starosty“.210 Při pohledu na určité aféry se tento dojem potvrzoval. V roce 1869 byly anulovány volby do obecní rady v Reggiu, jelikož „ve volebním boji došlo k politickému využití mafiánských živlů“.211 A „mafiánské znečištění“ politického systému se neomezovalo na místní volby. V roce 1874 se rozhořel ostrý spor kolem zvolení poslance Andrey Cefaliho a událost lidem rozvázala jazyk: jedno křídlo veřejného mínění se dalo slyšet, že od roku 1861 nebyly ani jedny volby v Kalábrii svobodné. Mnoho voličů popisovalo nátlak, násilí, machinace; totéž potvrdili prefekti Reggia a Catanzara, kteří přiznali, že od roku 1861 se místní politika odvíjela ve stínu vražd.212 Tato zjištění však, jak jsme již uvedli, nepřekročila rámec místního tisku. Vůdčí politiky a intelektuály, jejichž zraky byly stočené k Neapoli a Sicílii, nechávala lhostejnými. Politická demokratizace po volební expanzi roku 1882 umožnila i kalábrijské mafii zjednat si přímý přístup do obecních rad a získat nad nimi kontrolu.213 Usnadňoval jim to fakt, že kalábrijská lepší společnost sestávala z několika málo velkostatkářů, kteří na svých usedlostech nebyli osobně přítomni, a tradiční místní honorace (velkostatkářů, kupců, lékařů a notářů), jež se o průmyslový sektor nezajímala. Mafie toho využila k vytvoření firem zaměřených na veřejné práce, což byl v kalábrijské ekonomice jediný aktivní sektor, a k podvodům s veřejnými zakázkami. Z rozkladu tradiční venkovské společnosti tedy vzešla postava mafiánského podnikatele, který se stal novou místní honorací: vysoce pružný, činorodý a kořistnický. Místní deník L’Avvenire 7. srpna 1902 v Catanzaru odhalí existenci „krajové camorry“, která si zjednala naprostou kontrolu nad veřejnými řízeními. Byť šlo o volné označení, vztahovalo se stejně jako v Neapoli – upřesňoval list – k mafiánské sektě inženýrů a obecních radních. Jednalo se už skutečně o mafiánskou organizaci? Novinový článek o tom neumožňuje zjistit víc, nicméně zveřejněná kritika odhaluje, že již počátkem 20. století fungovaly ve veřejných zakázkách korupční procedury, jež budou charakteristické i pro kalábrijskou mafii šedesátých let 20. století.214 Je sice nutné přiznat, že počátky fenoménu mafie zůstávají mlhavé, nicméně lze konstatovat, že se jistý zločinecký „model“, vzniklý v době 100 Ukázka elektronické knihy