neexistovaly. Když se v osmé třídě kamarádky líbaly před vchodem do domu a říkaly, že jsou lesby, nikdo jim nevěřil, byl to vtip. Ale mně to kdovíproč směšné nepřipadalo. Líbily se mi písničky skupiny Nočnyje snajpery, ve své sbírce jsem měla cédéčko s nahrávkou jejich akustického koncertu Trigonometrie, které jsem si pouštěla několikrát denně. Hlas, který jsem poslouchala ve sluchátkách, mi byl srozumitelný na fyziologické úrovni, vnitřně jsem k němu směřovala. Význam některých písniček mi byl nejasný, ale cítila jsem všechno, o čem ty písničky jsou, a identifikovala jsem se s jejich lyrickou hrdinkou. Učily mě cítit. O tom, že Nočnyje snajpery byli a zůstávají lesbickou ikonou, jsem se dozvěděla mnohem později, když jsem začala pracovat v obchodu s oblečením, kde jsem se seznámila s Žankou. Rok práce v Depu – tak se ten obchod jmenoval – znamenal skutečný ponor do kultury „tématu“ konce prvního desetiletí nového tisíciletí. Chodily jsme do klubů, sledovaly seriál Láska je Láska, poslouchaly Zemfiru a Nočnyje snajpery a vedoucí obchodu mi dala pevný disk s filmy o lesbách, abych si soubory mohla přetáhnout k sobě do počítače. Dokola jsem se dívala na oba díly filmu Kdyby zdi mohly mluvit a na Svatbu ve třech, seriál Láska je Láska se mi nelíbil, protože všechny holky tam byly příliš efektní a jejich svět byl pro mě nepochopitelný. I když jedna hrdinka, Shane, mi připadala skvělá, ale nemohla jsem se na ni dívat, protože Žanka se jí snažila podobat a všechno, co s ní souviselo, mě trápilo a působilo mi to bolest. Žanka byla stejná svůdkyně a nemluva jako Shane, nosila kalhoty s nízkým pasem a tmavé vlasy měla sčesané do očí. Žanku jsem strašně chtěla. Ale ona, když pocítila svou moc nade mnou, rychle ochladla. 98
V klubech jsme se opíjely a tančily, probíraly jsme jiné lesby. Z rozhovorů a řečí jsem se dozvěděla, že lesby se dělí na různé typy: holkám jako Žanka se říkalo dyke, byly nejpopulárnější, jejich androgynie a pečlivost ve vztahu k vlastnímu vzhledu se v lesbickém prostředí vysoce cenily; žensky jemným holkám se říkalo femme, vztah k nim byl pohrdlivý, protože v sobě soustředily všechny atributy ženskosti; ale nejvíc se opovrhovalo maskulinními ženami, butch. Mělo se za to, že napodobují muže, souloží v oblečení a opilé se rvou na večírcích. Milovat tenhle typ mohla jenom femme nebo šílenec. Já jsem nejspíš byla obojí. Protože se mi strašně líbily maskulinní, nakrátko ostříhané ženy. Připadaly mi ideální. V klubu si Žanka všimla, jak se pozorně dívám na holku v modré džínové košili, šťouchla mě do boku a zasmála se. Smála se mi, protože se mi líbila tahle mohutná žena, líbilo se mi, jak se pohybuje, jak mluví, jak se natahuje pro sklenici s pivem, jak ji drží. Ale co bylo nejdůležitější, líbil se mi její pohled. Byl to pohled, který pohlcuje, pohled, ve kterém jsem chtěla rozměknout a rozevřít se, jako bych byla něco tvrdého, co touží být měkké a rozprostřené. Měla pohled-klíč. Ale Žanka se mi smála, viděla jsem, jak jí od smíchu zvlhly oči a slzy rozmazaly mastnou černou řasenku. Smála se mi, mé sexualitě. Když se dost nasmála, naklonila se k uchu své ženy Julji a pověděla jí o mně. Julja otevřela údivem pusu a začala na mě zírat, jako bych na večírek přišla v baletní sukni. Toho večera jsem tancovala s onou dívkou ve světle modré košili a ráno si ze mě v práci všichni utahovali. Trpěla jsem jejich výsměch a nemohla si uhájit svoji touhu, protože byla namířená na „chlapa s kundou“. Žil ve mně stud za to, že jsem lesba a líbí se mi maskulinní ženy. Požíral mě zevnitř a já si zakazovala dívat 99
se jejich směrem. Když jsem se dostala do feministického prostředí, narazila jsem na ještě větší odsudek leseb typu butch. Vlastně jsem ho znala z druhého dílu filmu Kdyby zdi mohly mluvit, kde se mladá zrzavá dívka Linda z feministické organizace seznamuje v lesbickém baru s nemluvnou bikerkou Amy. Amy je samotářka v kožené bundě, Linda je zrzavá studentka univerzity. Amy u Lindiných kamarádek budí pohoršení, je vzdálená své původní ženskosti, o niž bojují feministky druhé vlny, napodobuje muže, a je tudíž agentkou patriarchátu. Stejně uvažovaly i moskevské feministky poloviny druhého desetiletí nového tisíciletí; ostatně mnohé tak patrně uvažují dodnes. I když právě tenhle esencialistický pohled připisuje ženám feminitu a nedává jim právo na varianty chování. Maskulinita ani feminita nepatří mužům ani ženám a maskulinní ženy jsou toho přímým důkazem. V lesbickém a feministickém prostředí byl přípustný „zlatý střed“, ale všechno, co se týkalo radikálního přiblížení k okraji genderového spektra, odpuzovalo a bylo odsuzováno. Když se vrátím z nebes genderové teorie zpátky na zem, můžu říct, že maskulinní ženy odpuzovaly feministky ještě víc než muži. A protože jsem několik let předtím propadla vlivu lesbického okolí, ani tehdy jsem si nemohla dovolit třeba se jen poohlédnout směrem lesby typu butch. A strašně mě to trápilo. S feminními ženami jsem mohla spát a chodit, ale netrvalo to dlouho, obvykle jsem se brzy zklamala a se vším rychle skoncovala. Takový byl můj vztah s Káťou i s Lerou. Zpočátku jsme nepřetržitě souložily, ale potom jsem zjistila, že v běžném každodenním životě je mi s nimi těžko. Je mi s nimi těžko, nudím se a taky se necítím pohodlně, protože všechno, čeho jsem měla dostatek, měly i ony. Ale ony ani já jsme neměly vlastnosti, které mě vždy u žen přitahovaly. 100
Ukázka elektronické knihy