98
barbora bernátová
i s botama. „Přiznal se?“ zeptal jsem se po důkladné analýze Havírovy postavy. „Ne, všechno popřel. Prej to sama chtěla. Ale vždyť víš, jak to chodí. Na nějaký párty se to ožere a pak roztahuje nohy, kde to přijde. I takovej týpek jako tamten se jí pak mohl zdát přitažlivej.“ O tom jsem tedy fakt pochyboval, ale dobrá. „Kdo je to děvče?“ Policajt nakoukl do papírů. „Anna Tonhajzerová, dvacet tři let, kolegyně z práce. Prej přednedávnem nastoupila a on se jí ujal, aby si rychleji zvykla na nový prostředí. Před dvěma měsíci zorganizoval jejich vedoucí oslavu, aby se noví zaměstnanci snadněji seznámili s těmi starými. Tam se to mělo stát.“ „Před dvěma měsíci?“ potřásl jsem nevěřícně hlavou. A co to děvče očekává po tak dlouhé době? „Mhm,“ zamumlal. „Vždyť víš, jak to chodí…“ „Vím,“ skočil jsem mu do řeči. Neměl jsem náladu na jeho prázdné řeči, když za dveřmi seděl chlap, který mohl být náš člověk. „Mohl bych si s ním popovídat?“ Policajt zakoulel očima a svraštil obočí. „Důvod?“ „Řešíme případ vraždy a znásilnění…“ „Jo, slyšel jsem, brutál.“ „Jo, brutál,“ zopakoval jsem. „Jeho jméno se v něm shodou okolností taky objevilo,“ dokončil jsem. „Nekecej!“ Policajt si Karola přeměřil od hlavy po paty. „Nefigurují vám v něm náhodou dva pachatelé?“ Pokoušel jsem se rozdýchat jeho poznámku a nemyslet tak na Solčanskou. Jasně že už o tom věděl každý. „Pracujeme s několika verzemi,“ podotkl jsem a snažil se neznít moc podrážděně. „Mhm,“ přitakal, jako by mi dobře rozuměl a dokázal se vžít do mé kůže. „Tak fajn, můžeš za ním zajít. Stejně si musím odskočit na záchod.“ „Můžu?“ Ukázal jsem na papíry, které držel v ruce. Neochotně mi je podal a pak se vypařil. Vešel jsem do místnosti a přes dýmovou clonu se pokoušel dopracovat k židli. Smradu tam bylo jak v Cařihradu. Původce puchu jsem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528942
Dívka v mlze
99
nemusel hledat daleko – seděl rovnou naproti mně, v tričku zmáčeném potem. S bouchnutím jsem hodil papíry na stůl, abych na sebe strhl jeho pozornost, a pak jsem se svalil na židli naproti Karolovi. Potichu jsem listoval v papírech a tvářil se, že si v nich čtu – dával jsem si na čas. Chtěl jsem v Karolovi probudit nervozitu, i když nervózní byl už tak dost. Típl cigaretu mezi ostatní nedopalky v popelníku. „Už mě pustíte?“ zakňoural. Nevěnoval jsem mu pozornost, jen jsem odsekl ne a dál se hrabal v papírech. Našel jsem výpovědi tří svědkyň, které shodně tvrdily, že je Karol ohmatával na parkovišti, a dalších dvou, které svědčily o jeho nevhodném chování. Přečetl jsem si výpověď jisté Veroniky Hermanové. „Ta Veronika se ti líbí, co?“ vyrušil jsem Karola v okusování kůže kolem nehtů. „Hm?“ zamumlal. „A taky Nina, Sabina, Marie a Olívie. Všech pět vypovídalo, že jsi je nějakým způsobem… obtěžoval.“ „To není pravda,“ bránil se. „Fakt?“ zeptal jsem se a položil složku na stůl. Karol se automaticky odvrátil, aby se vyhnul očnímu kontaktu. Lhal, a to mi stačilo, abych na něj zatlačil. „Líbila se ti taky Hana Richterová?“ „Žádnou Hanu…“ Odmlčel se, jako by mu došlo, o kom mluvím. „Ano?“ pobídl jsem ho. „Žádnou Hanu Richterovou neznám a už vám nic víc neřeknu. Byl jsem poučen o svých právech, že mě můžete vyslýchat jen v přítomnosti mého právníka. Než přijde, neřeknu ani slovo,“ pronesl důležitě a gestem naznačil, jak si zamyká ústa. „Já mám čas.“ Natáhl jsem si nohy pod stolem a zadíval se na Karola, který s nevolí opětoval oční kontakt. Sledoval jsem ho a čekal, jak dlouho můj pohled vydrží. Neuplynulo ani pět sekund a odvrátil se. „Je tady tvoje matka,“ začal jsem nezávazně a přitáhl tak jeho pozornost zpátky k sobě. „Opravdu? Můžu ji vidět?“ ožil Karol.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528942
barbora bernátová
100
Takže ty jsi maminčin mazánek? „Bohužel ještě ne, až jestli tě pustí,“ zdůraznil jsem slovo jestli. „Nic není jisté.“ Karol na mě vyvalil oči. „Ale možná bych to mohl zařídit i dřív,“ využil jsem jeho slabosti pro matku. „Stačí jen trochu spolupracovat.“ Karol polkl a přikývl. „Hana Richterová,“ zkusil jsem znovu. „Říká ti něco to jméno?“ Znovu přikývl. „Pronajala si chatu od mámy,“ oznámil mi a odrecitoval stejný příběh jako jeho matka. Nevynechal ani podrobnosti o Haně a jejím výstřihu. „Víckrát jsi ji už neviděl?“ „Ne.“ Těžko tomu uvěřit, zejména když člověk četl výpovědi těch holek. „Kdo je ten Gabriel Brosch?“ přečetl jsem jméno, které se víckrát skloňovalo ve výpovědích. „Můj kolega.“ „Ten má taky nekontrolovatelnou slabost pro děvčata?“ „Nerozumím,“ zarazil se Karol. „Jestli i on rád obtěžuje holky?“ Karol se zavrtěl na tvrdé židli a zapálil si cigaretu. V té chvíli vešel do místnosti vysoký muž s pedantsky zastřiženou bradkou a hned na mě spustil spršku slov, jak jsem se opovážil vyslýchat Karola v jeho nepřítomnosti. Něco jsem mu odsekl a sbalil papíry, které jsem si vypůjčil od kolegy. Jako odškodné za čas, který jsem strávil v Karolově společnosti, jsem mu zabavil celou krabičku cigaret a vyfičel ven jako vítr. Za zády jsem zaslechl jen nesouhlasné „héééj“ a advokátovo: „Nic z toho nebudete moct použít jako důkaz, na to zapomeňte!“
„Připravená?“ zeptal jsem se Emy, když jsem vešel do kanceláře. Ještě stále seděla vedle Terezy Havírové. „Kde jsi byl tak dlouho?“ pokárala mě.
Ukázka elektronické knihy