připsat i rozčarování z narození další panny, to se přece dotýká Janovy mužnosti. Nic takového mi však nesvěřil… ačkoliv dřív při nějakém zklamání za mnou přiběhl jako chlapec. Měla jsi pravdu, podléhal mi, ale to je už opravdu minulost. Je pořád chladný jako led a tuze odtažitý. Myslím na Tebe každou chvilinku, moje přemilá, a čekám na zprávu, jestli vévoda Javorský opravdu přijede do Hradce.
Alžbětě klesly ruce. Je dobře, že je Jindřich tak dokonale zběhlý v písmu. Diktovat listy je ošemetné, písař pak o svém pánovi ví zbytečně mnoho, ale takhle – i čtení i dotyk pergamenu znamená důvěrné gesto, ačkoliv jde o zprávy z válečného pole. A přitom… Pohlédla do listu a znovu si s láskou pomyslela, co všechno v těch řádcích nachází. Popis tažení je tak jasný, že přímo slyší, jak Jindřich dává rozkazy. Všechno zrcadlí jeho přehled, noblesu, vtip a zkušenost. A na konci jenom krátká zmínka o tom, co ho jistě zajímá víc než dost… Odpověď už odeslala – stručně napsala, že vévoda přijede, ale nic o tom, o co ho požádala. Přitom udělala celou síť opatření, aby se dostal do hradu nepozorovaně. Na tom moc záleží. Protože ona taky vede válku. S Anežkou. A musí používat válečné lsti… Ale o tom Jindřichovi napíše, až jaký bude výsledek. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528937
KAPITOLA 3
JSEM JENOM SVOJE červen 1315, Hradec
A
nežka se zhluboka nadechla vůně stáje; známý těžký pach až dosud znamenal, že za chvíli už bude v sedle a ucítí vítr ve vlasech, ale dnes měla jiný záměr. Pod střechou stáje trčel napříč trám, snad zbytek ze starší stavby, kdy byla střecha níž. Dávno ztratil účel, později do něj natloukli skoby, kam se věšely omšelé ohlávky, potrhané uzdy a jiná veteš, co by se třeba ještě mohla hodit. Anežku už několik dnů vyzýval k činu. Teď si přistavila ke zdi krátký žebřík a shodila sukni. Měla pod ní nohavice – aby si je opatřila, musela podplatit pradlenu čeledi dvěma koláči s mákem, ale dlouhá sukně by jí překážela a stříbrnou třpytivou krátkou sukýnku, jakou nosila Andělína, nesežene. Nakonec – sukýnka není důležitá. Přejela žebřík očima a usoudila, že po něm se až k trámu nedostane, ale dokáže se chytit rukama a vyšvihnout se nahoru. Vykročila po chatrných příčkách… A povedlo se. Octla se na trámu. Tak dál! Pomalu opatrně se napřímila… a vtom do obdélníku zarudlého světla u otevřených vrat padl stín. Anežka stihla ucouvnout a přitisknout se ke zdi. Malé okénko poblíž mělo dřevěnou okenici; honem ji přitáhla k sobě a pokrčila kolena. Kdo si povšimne dvířek, kam si nedbalý čeledín pověsil kalhoty? Do stáje vešel neznámý mladík. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528937
Měl krátký šedý plášť, tvář zarostlou vousy, na rozcuchaných vlasech seděla čapka ozdobená snítkou cesmíny. Za uzdu vedl nádherného vraníka. Kůň byl zpocený a neklidně frkal, žíly měl naběhlé. Za cizincem s vraníkem se loudal stájník Vincek. Anežka ho znala, Vincek s ohnivou hřívou vlasů byl vždycky úslužný a hbitý jako jiskra, a tak nechápala, proč se nesnaží postarat o uštvaného koně. Ale ukázalo se, že neznámý o to nestojí. „Co za mnou chodíš, chlape,“ houkl přes rameno. „Zmiz, já si koně opatřím sám. Tuším, že tady ve stáji nemáš co dělat.“ Vincek se zastavil a zaraženě zamrkal světlými řasami. „Jak to víš, pane? Že už pár dnů máme takovej divnej rozkaz? Popravit před západem slunce a vypadnout z maštale. Prej to je přísný poručení vod paní… Jenže jak jsem zahlíd tvýho krásnýho hřebečka, tak mi to ňák nedalo a jdu za tebou.“ Podrbal se v zrzavých vlasech. „Řek bych, že vona paní nevypátrá, co dneska večer dělá zrzavej Vincek.“ Cizinec se zasmál. „Asi jsi dobrý koňák, Vincku.“ „To bych řek, pane.“ Vincek zatěkal zelenýma očima od koně k cizinci a toužebně zahuhňal: „Dybych si ho směl aspoň vytřít, milostivej pane.“ „Ne, nejde to. Má svoje mouchy. Zvířata mají špatné dny jako lidi – a já ho dneska pěkně prohnal a ještě ve vedru. Je z toho vzteklý jako ďábel, nadarmo se tak nejmenuje. Dneska by nesnesl nikoho cizího.“ „Jak ráčíš, pane. Vidím, jak je nepokojnej…“ Vincek pomalu vycouval, i když do poslední chvíle hltal vraníka pohledem. Tak stáj zůstává večer prázdná kvůli tomu zarostlému mladíkovi? podivila se Anežka. Co je to za tajnosti? 100
Ukázka elektronické knihy