Potvrzení Jestliže jsme dosáhli bodu, kdy jsme připraveni se rozhodnout, Ignác doporučuje, abychom se modlili k Bohu, aby naše rozhod‑ nutí potvrdil. Nabídneme je Bohu, který je potvrdit může, ale nemusí. Lze je předložit třeba takto nebo nějak podobně: „Bože, zkusil jsem se rozhodnout a dospěl jsem k tomuto závěru. Myslím si, že mě vedeš tudy. Pokud máš jiné plány, dej mi, prosím, vědět.“ Kdyby se rozhodnutí nepotvrdilo, máme možnost zatáhnout ještě něco jako ruční brzdu. Dobrou cestou, jak hledat Boží potvrzení, je žít takovým stylem života, jako bychom se již rozhodli, i když to stále zvažujeme. Samo‑ zřejmě, pokud to jde. Zároveň bychom v žádném případě neměli pálit mosty nebo se nějak zavazovat, pokud jsme se ještě opravdu definitivně nerozhodli. Každý člověk hledající potvrzení pátrá po nějakém „znamení“. Můžeme se ptát podobně, jako jsme to dělali u samotného rozlišování: „Pociťuji radost a hluboký pokoj, když si představím, že přijmu to a to rozhodnutí? Co tak opravdu cítím? Mám pocit, že se přibližuji svému lepšímu já?“ Mohu ale také poci‑ ťovat příznaky neútěchy. Možná, že rozhodnutí vypadá skvěle na papíře, ale my vnitřně cítíme, že něco nehraje. Můžeme pociťo‑ vat neklid a rozrušení. V takovém případě buďme opatrní. Pokud nezískáme potvrzení rozhodnutí, které zvažujeme, měli bychom rozhodnutí pokud možno odložit. Lze pak zvážit ještě jinou mož‑ nost a zase sledovat touhy srdce. Nepocítíme-li žádné podstatné vnitřní hnutí, měli bychom použít některá z mentálních cvičení z předchozího paragrafu: Jak bych poradil příteli v dané situaci? Jak bych hleděl na své rozhodnutí zpětně ze smrtelné postele? Pokud jsme nezískali potvrzení způsobem, který nepřipou‑ ští pochybnosti, nebo pokud je hodně nejasné, ale my se prostě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528832
musíme nějak rozhodnout, lze si pomoci prostřednictvím zmiňo‑ vaných mentálních cvičení. Poté je potřeba důvěřovat, že Bůh byl během celého procesu rozlišování s námi a že nás bude doprová‑ zet i nadále. Je možné, že situace bude lepší, než očekáváme. Nebo také ne. Život je opravdu složitý. Může se nám jednoduše stát, že jsme absolvovali dlouhý rozlišovací proces, že jsme do něj inves‑ tovali opravdu hodně úsilí i času, že jsme se nějak rozhodli a na‑ jednou nám do toho vstoupí vnější okolnosti. To se stává a my pak můžeme cítit zklamání, nebo dokonce frustraci. Nicméně skuteč‑ nost, že výsledek není takový, v jaký jsme doufali, neznamená, že jsme při procesu rozlišování postupovali špatně. Naším úkolem je udělat to nejlepší možné, zbytek ponechme v Božích rukách. Bůh nás stále povolává. I když se opravdově ponoříme do rozlišovacího procesu, nevylučuje to pochyby. Někdy nám zlý „duch“ nedokáže rozlišování překazit, a tak se alespoň pokusí znechutit nám to, co děláme, nebo nám ukrást radost z dobrého rozlišování. Nenechme se tím zmást a vytrvejme na cestě. Připomeňme si i známé heslo hokejového trenéra Ivana Hlinky: „Hlavně se z toho…“ Zároveň ale nelze vynechat varování před tzv. falešným potvr‑ zením: zvláště pokud náš proces rozlišování trvá dlouho, řádově měsíce, vytváří se u mnoha lidí jistý tlak, jisté napětí. Když se pak konečně rozhodneme – ať už jakkoli –, dostaví se velmi rychle obrovská úleva, kterou si lze snadno splést s útěchou potvrzující rozhodnutí. Nejedná se ale o nic jiného než o uvolnění zmiňova‑ ného akumulovaného napětí. Doporučuje se tedy počkat několik dnů, než tento emoční stav odezní. Teprve pak se ke slovu dostane opravdová útěcha. Ano, celý proces rozlišování nás může frustrovat a unavovat. Lze se ptát: „Proč Bůh nemůže jasněji říci, co vlastně chce?“ Není ale na druhou stranu úžasné, že náš Bůh nám věří natolik, že se odváží
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528832
riskovat i zdánlivý neúspěch a špatné rozhodnutí? Že nechává roz‑ hodnutí na nás? Proces rozhodování může být těžký, ale nabízí také ohromnou příležitost k osobnímu růstu. Bůh, který nás utvořil už v lůně matky, nám dává svobodu, abychom se rozhodovali samo‑ statně, a v rámci tohoto procesu nás volá k novému životu s Ním. Nebojme se tedy ponořit do procesu rozlišování.
Nezvratné rozhodnutí Na předchozích stránkách jsme říkali, že je důležité mít odvahu, nedat se spoutat strachem, vnímat a uvědomovat si touhy svého srdce a v důvěře učinit nějaké rozhodnutí. Občas učiníme jisté roz‑ hodnutí, které je „nezvratné“. Pokud se někdo oženil či vdal, roz‑ hodl se být knězem apod., je toto rozhodnutí v očích církevního práva – až na malé výjimky – konečné. My máme v současnosti vůči jakémukoli „konečnému“ rozhodnutí bez možností revize velký odpor, a když slyšíme nebo čteme věty o podobných rozhod‑ nutích, ve většině z nás se něco bouří. Co když jsme se jednoduše spletli a špatně rozlišili zrovna v těchto „závazných“ případech? Ne‑ existuje žádná možnost „opravy“? Na tomto místě se sluší znovu si připomenout dvě koncepce Boží vůle z kapitoly Základy rozhodování. Pokud by totiž Boží vůle byla dopředu daným, determini‑ stickým plánem, a my jsme ji v nějakém momentu našeho života „objevili“, nicméně tato volba nás vedla později jenom k utrpení, nezbývá nám opravdu nic jiného než „zatnout zuby“ a trpělivě při‑ jmout to, co se stalo – protože je to Boží vůle. Na druhou stranu by nám to otevíralo možnost kdykoli se právě s odkazem na Boží vůli morálně vyvázat ze závazku, v němž se nacházíme, pokud si myslíme, že jsme tuto vůli špatně identifikovali. Ukázka elektronické knihy