že matčiným znalostem schází moudrost. Není v nich lid‑ skost a osobní láska. Dcera se pokládá za objekt. Třebaže je tento objekt zahalený do masky – je krásný, inteligent‑ ní, schopný, cenný, výjimečný –, není lidský a dcera nemá žádný vlastní vnitřní postoj. Tuto tragédii v naší kultuře prožívají nejen obézní a anorektické, ale i mnohé další nešťastné ženy. Ve sna‑ ze dosáhnout cíle, který s nimi nemá vůbec nic společné‑ ho, se uchylují k duchovnímu hledání a přísné disciplíně. Při důkladné analýze zjistíme, že tímto cílem je konečný zánik, jejich vlastní smrt. A na takový cíl se tvořivé síly nemohou soustředit. Pravá ženská podstata tu nemůže přijít na pomoc. Energie směřující k zániku je démonická energie čarodějnice. Porážka je nevyhnutelná a žena už jen vydá poslední výkřik opuštěného dítěte – „ó, ó, ó“ lady Macbeth, která se pokouší navonět svou ručku. Tento stav může dosáhnout takových rozměrů, že každý pokus dcery vnést do života lidský smysl vyvolává obrov‑ skou úzkost, jelikož její mysl ho vnímá jako zradu mat‑ ky. Má-li být lidská, musí zklamat matku, jež udělala vše, co bylo v jejích silách, aby ze své dcery vychovala úspěš‑ nou ženu. Jenomže aby dcera jako lidská bytost přežila, musí matčiny ideály přerůst. Jedinou nadějí na vyřeše‑ ní problémů je pochopení, že to, co dělá, je nutné. Zlo se skrývá v nelidském ideálu. Žena, která se k němu upíná, nevnímá skutečnost, ale aby pochopila smysl svého ko‑ nání, musí tuto realitu spatřit. Jakmile objeví hlubokou, bohatou radost vyplývající z prostého faktu, že je naživu, lásku, kterou jí matka nedokázala zprostředkovat, vezme si zpátky svůj život. A tento život může svobodně utvá‑ řet. Radikální odklon od identifikace s matkou směrem k samostatnosti, kdy žena konečně stojí na vlastních no‑ hou, je archetypickým přechodem od čarodějnice k Sofii.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528828
Medusa je vším, co lidský smysl postrádá, Sofia naopak tím, co ho obsahuje. V poslední části třetí kapitoly jsem hovořila o spojení těla a ducha. Tam, kde došlo k zásadnímu rozštěpení, je podle mého názoru třeba nejprve somatickou schrán‑ ku připravit na psychickou práci. Musíme uvítat ducha a nachystat kalich, do něhož nalijeme víno. Harmonii, jež může nastat mezi tělem a duchem, dokresluje sen ženy, která docházela na analýzu tři roky. Duchovní energie má pevný základ v pudových kořenech a zároveň udržu‑ je vztah s bytostným Já. Tento sen jasně ukazuje, čím se zlá čarodějnice liší od Sofie. S přítelem se ocitáme v omšelém kamenném venkov‑ ském kostele. Po stranách jsou dvě uličky a středem vede jedna široká k oltáři. Kostel je plný pastevců a obyčejných lidí. Jednou z postranních uliček kráčí žena v dlouhém rouchu z přírodní kůže, na hlavě má primitivní korunu a v ruce žezlo, kterým se jako tak‑ tovkou snaží přimět pastevce ke zpěvu. Přesvědčuje, spílá, hodně se zlobí, ale teprve když se na ně upřeně zadívá, začnou neochotně zpívat. Když se vzdálí, cosi si mezi sebou nespokojeně špitají. Žena se začne radit s mužem, který v královském šatu rovněž chodí po kostele. Je ještě rozhněvanější než ona. „To není žádná královna,“ zašeptám příteli. Postranními dveřmi vstoupí jiná žena, vysoká, oděná do prostých šatů. Nemá korunu ani žezlo, ale působí královsky. Kráčí uličkou a celý kostel začne zpívat. Venkované ji zbožňují a ona je miluje. Její záře se spojí s královsky vyhlížejícím mužem, který nyní stojí u oltáře. Ačkoli se na něho vůbec nedívá, jakýsi vnitřní kompas ji neomylně vede přímo k němu. Muž
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528828
k ní natáhne ruku, ona ji stiskne a v kostele zazní velkolepá svatební píseň. Já chytím za ruku svého přítele. „Ona má v sobě Milost,“ říká.
Scénu tvoří venkovský kostel z neopracovaného kamene, posvátné místo vystupující přímo ze země. Shromáždili se v něm obyčejní pastevci, kteří žijí v úzkém kontaktu s přírodou. Při analýze se tato žena pokoušela propo‑ jit svou duchovní a pudovou stránku, což tato scéna po‑ tvrzuje, ale ego dosud nenašlo správný vztah ani k jedné z nich. Sen dokládá, že žena dospěla v analýze i v životě do okamžiku krize. Jasně se v něm konsteluje její volba mezi falešným a skutečným já a je naprosto zřejmé, že usmí‑ ření musí přijít z bytostného Já (kostel), jež má hluboké kořeny v přírodě. Žena sleduje dvě královny symbolizu‑ jící dva různé postoje. Jedna se spoléhá na ego a princip moci, čímž blokuje kreativní tok z nevědomí. Druhá své ego obětovala tomu, co žena sama nazývá „Milostí“, a ote‑ vřela se tak lásce, vnitřní harmonii a energii plynoucí z hlubin její vlastní tvořivosti. Žena, jíž se tento sen zdál, si uvědomila, že si musí vy‑ brat, zda se vrátí do kolektivního, rigidního světa, který zná odjakživa, anebo se spolehne na vnitřního duchov‑ ního průvodce a bude kráčet v souladu se svým osudem. Sama to vnímala jako volbu mezi návratem do nevědomí a podvolením se bytostnému Já. Bála se, že když si zvolí návrat, její vlastní skutečnost ji zatratí. Zároveň ji děsi‑ lo, že rozhodne-li se odevzdat, ztratí se ve světě, jemuž nerozumí. V této krizi se každý z nás v rámci procesu individuace alespoň jednou ocitne. Jako falešná králov‑ na se identifikovala s archetypem a svému muži oblékla archetypický královský šat. Jenomže jí scházela milost.
Ukázka elektronické knihy