Efekt „přitažlivosti skupiny“. Označujeme jím iluzi, činící osoby, které jsou členem určité skupiny, atraktivnější. Efekt působí bez ohledu na velikost skupiny a vztahuje se na všechny osoby, které jsou jejími členy. Důvodem tohoto efektu však není to (jak se lidé někdy domnívají), že by příslušnost k určité skupině, například i jen skupinová fotografie, prezentovala danou osobu jako společenštější či sympatičtější. Jde o důsledek tendence našeho mozku (jenž historicky mohla mít svůj význam) zaměřovat se při vnímání skupiny osob na skupinu jako celek a ji i její členy hodnotit spíše na základě jejich podobných a silných vlastností,než těch odlišných a slabších. Tento způsob vnímání skupiny z ní její „méně atraktivní“ členy a jejich vlastnosti mentálně vyčleňuje, a skupinu i její členy hodnotí na základě průměru vlastností, jež po tomto vyčlenění zůstávají „ve hře“. Výsledkem je, že jakékoli tváře, které jsou součástí skupiny, jsou vnímány jako zajímavější či přitažlivější než tváře vnímané samostatně. Efekt chyby či trapasu. Patří k sociálním zkreslením, jež nejsou zrovna spravedlivé. Jeho podstatou je tendence hodnotit osoby, které se dopustily chyby či trapasu, odlišně, a to podle toho, jaké je celkové hodnocení jejich schopností. Dopustí‑li se chyby či trapasu osoba, vnímaná jako schopná a úspěšná, stává v důsledku tohoto efektu sympatičtější. Dopustí‑li se jich však osoba, považovaná za outsidera, pak svou atraktivitu naopak ztrácí. Efekt byl opakovaně prokázán, jeho vysvětlení však není zcela jasné. Jeden z možných výkladů však říká, že chyba jinak úspěšné osoby ji „polidští“, a její sympatie tak zvýší. Naopak u osoby, jež je vnímána jako méně schopná, však tatáž chyba její nízké hodnocení jen potvrdí.
4.2 Nejčastější mylné představy, kterými si s námi mysl zahrává Způsoby, kterými si naše mysl s námi zahrává, a situace, kdy, bývají občas i vážnější. Nástrojem, který k tomu využívá, jsou klamné představy, které nám mohou bránit v kariéře a někdy i narušovat naše osobní vztahy. O jaké klamné představy jde? K nejrozšířenějším patří ty následující: Kdybych měl méně práce, nebo nemusel pracovat vůbec, byl bych šťastnější. Zní to možná přesvědčivě, především tehdy, je‑li naše práce náročná a obtížná. Skutečností však je, že velké množství volného času většinou k větší spokojenosti nevede. Spíše vyvolává nudu a depresi. A to ještě v tom lepším případě.
98
Lidé jsou ze své podstaty pracovité a kreativní bytosti. K pocitu štěstí a spokojenosti potřebují výzvu a možnost dosáhnout úspěchu. Máme‑li pocit, že nás naše práce neuspokojuje, je třeba ji změnit. Tedy vyhledat si práci, která lépe odpovídá nejen našim zájmům, ale i schopnostem. Kdyby jen... Naše mysl se v tomto případě snaží vzbudit představu, že spokojení budeme až tehdy, když se něco změní. Například až získáme novou práci, dosáhneme vyššího platu, najdeme si nové bydlení, pořídíme si nové auto apod. Na přání dosáhnout něčeho lepšího či změnit některé méně příznivé okolnosti vlastního života není pochopitelně nic špatného. Problém spočívá v tom, že ani tyto okolnosti nás zpravidla neučiní automaticky trvale šťastnějšími. Naši spokojenost velmi pravděpodobně dočasně zlepší, dříve nebo později však začneme usilovat zase o něco jiného. Touha žít v jiných podmínkách by nás proto neměla vést k představě, že v současné situaci šťastní být nemůžeme. Tajemství spokojeného života nebývá v tom, že se nám podaří dosáhnout vytouženého cíle, ale spíše v tom, že si „užijeme“ cestu, která k němu vede. Mnohé cíle navíc vypadají zajímavě jen zdálky. Chyba není ve mně, ale v mém okolí. Jde o přesvědčení, že důvodem naší nespokojenosti, ale i problémů či konfliktů jsou především osoby kolem nás. Za své problémy si však většinou můžeme nejméně z poloviny sami. A často dokonce z ještě větší části. Měli bychom proto za ně přijmout i odpovědnost. Obviňováním ostatních k jejich řešení navíc nijak nepřispějeme. Věci mi vyhovují tak, jak jsou, a nechci na nich nic měnit. I tato představa vede k problémům. Život provází změny, a sklon odmítat je nebo se snažit je ze svého života odstranit je nejen vyčerpávající, ale někdy i sebedestruktivní. Předpokladem spokojenosti je tuto skutečnost přijmout a být připraven se změnám trvale přizpůsobovat. Jestliže se mi to nepodařilo doposud, už se mi to nepodaří. Plukovník Sanders, známý z obrázku jedné restaurace rychlého občerstvení, začal svůj podnik rozšiřovat, když mu bylo 65 let. Tedy více než čtyřicet let poté, co otevřel svou původní malou kuřecí restauraci. Pro dosažení úspěchu a pocitu osobního uspokojení je velmi důležitá vytrvalost. Snaží‑li se nás naše mysl přesvědčit, že je už pozdě a měli bychom se vzdát, neměli bychom jí věřit. Nikdy nevíme, co přinese zítřek. Rozhodnu se, až si budu jistý. Rozebrat své možnosti a zvážit rizika možných rozhodnutí může zabrat určitý čas. Příliš dlouhé zvažování běžných rozhodnutí však většinou vede jen k jejich prodlužování či odkládání.
99
Činíme‑li rozhodnutí, máme jen zřídka k dispozici všechny potřebné informace. Někdy se proto můžeme zmýlit. S jednou chybou však svět nekončí. A i každé ne zcela dokonalé rozhodnutí v sobě většinou obsahuje určité poznání, novou zkušenost či zárodek nové příležitosti. Příliš dlouhé zvažování pro a proti je jen jednou z pastí naší mysli, do které bychom neměli upadnout. Snažím se jen vyhnout věcem, které nemám rád. Existují činnosti, od kterých nás naše mysl různými způsoby odrazuje. Často jsou to ty, které patří k těm obtížnějším, současně však i nejdůležitějším. Mnohdy jde právě o ty, které jsou nezbytné k úspěchu. Sklon odkládat či nedokončovat důležité činnosti nebo naléhavá rozhodnutí může naše mysl maskovat představou, že se k nim dostaneme až potom, co vykonáme úkoly jiné. Ve skutečnosti jde však jen o jeden z triků, které s námi hraje a kterými nám brání dosáhnout vyššího uspokojení. Vím, že bych to neměl dělat, ale… Jedním z nebezpečných klamů naší mysli je i sklon popírat nepříznivé důsledky svého jednání či toto jednání nejrůznějším způsobem ospravedlňovat. Velmi často k tomu dochází při potýkání se s nepříznivými zdravotními důsledky. Příkladem je konstatování vím, že bych neměl kouřit, ale pomáhá mi to netloustnout“. I v tomto případě však jde jen o jeden z dalších triků, se kterým na nás naše mysl vyrukovala. K úspěchu je třeba štěstí. K úspěchu je skutečně třeba mít štěstí, toto štěstí však bude o to větší, o co déle či usilovněji se budeme o určitou věc snažit. Naše mysl se však přesto často snaží vzbudit představu, že jsme obětí osudu. To, co u druhých chápe jako štěstí, je většinou jen výsledek jejich úsilí. To se nedokážu naučit. I tato past naší mysli vychází z představy vyhlížející velmi přesvědčivě. Ani na tento trik bychom však neměli skočit. Naučit se některým novým věcem může být obtížné. Velmi často však jde jen o věc zdání. Přistupujeme‑li k novému úkolu s tím, že ho zvládneme, pak se nám to většinou i podaří. Jsme‑li naopak předem přesvědčeni, že se nám nezdaří, máme obyčejně pravdu.
4.3 Jak čelit sklonu popírání skutečnosti Před okolnostmi, které nás stresují, nebo by stresovat mohly, se nás naše mysl občas snaží bránit. Mnohdy se jí to daří, někdy však za cenu, že v jistém ohledu ztrácíme 100 Ukázka elektronické knihy